(ČB 6/2019) První květnové nedělní odpoledne roku 2019 panovalo chladivé počasí. O to hřejivější bylo setkání v našem táboře, v Bělči nad Orlicí. Připomínali jsme si 90 let od jeho založení.

Poslechněte si článek:

Sešlo se nás kolem padesáti, mladí i staří. Zahájili jsme bohoslužbami, při nichž zazněla vděčnost Bohu za to, že středisko máme, vděčnost za ty, kdo je vybudovali a starali se o ně. S radostí jsme přijímali fakt, že to, co se v táboře dělo a děje, je součást příběhu Božího lidu, že je to cesta s Kristem, která může procházet krizemi i krásnými časy, avšak pod Boží ochranou vede dobrým směrem.

Vždyť kolikrát pobyt v Bělči pomohl k tomu, že člověk nějak pochopil, uvěřil, že být společně s druhými Kristu nablízku má smysl, že to je prostě dobré, že chci, aby to tak bylo i nadále, až z tábora odjedu do všedních dní.

Daniel Ženatý

Historii tábora přibližuje vnučka zakladatele Marta Kellerová

Začnu citací svého dědečka Adolfa Novotného, faráře v Hradci Králové, který tábor se svými přáteli a se svou ženou Martou založil: „Nechtělo se mi zakládat tábor, ale musel jsem. Když jsem jednou neprozřetelně na ostrý výpad dvou bratří z Ymky, že sami nedokážeme nic, stejně ostře odpověděl, že tedy příští rok bude stát nový tábor čistě evangelický bez zahraniční podpory. Neměl jsem ani haléře na tento podnik, nevěděl jsem jak do toho, ale zpátky jsem už nemohl.“

1928

Tak tedy vznikl spolek, který prodebatoval stanovy a 29. listopadu 1928 se usneslo, že spolek ponese název Letní tábor Komenského – LTK – čímž se měl vyjádřit výchovný program a směřování tábora. Tábor byl budován výhradně pro mládež. Dědeček psal na všechny strany a sháněl peníze. Rudolf Šimek z Třebechovic navrhl pronajmout pozemky v Bělči nad Orlicí. Postavila se ústřední budova a deset chatek. „Stavělo se na dluh s půjčkou národní záložny v Praze, i ta nám kupodivu věřila. Vůbec: celý podnik byl stavěn na víře. Proto také kancelář táborová nese nápis – chata odvážné víry. A musím přiznat, že bylo mnoho i modliteb, protože jsme stáli vlastně s holýma rukama před podnikem, který se zdál nad naše síly.“

1929

Rok po založení spolku se uspořádal první letní tábor a stále se sháněly peníze a stavěly další chatky.

1935

V roce 1935 byl postaven dětský tábor a srub, v roce 1939 pavilon Sedmík a vydal se almanach k desetiletému výročí. V roce 1949 komunistická vláda rozpustila všechny spolky, tedy i Spolek LTK. Ten měl ve stanovách, že pokud by se rozpadl či jinak skončil, majetek přejde do rukou církve Českobratrské evangelické. To se také stalo a církev přejmenovala tábor na Středisko evangelických kurzů – SEK. Mládež měla prostor jeden týden v červenci a jeden v srpnu, jinak se konaly kurzy křesťanské služby, kurzy pro faráře a pro dospělé členy církve.

1959

Toto léto bylo poslední, kdy tábor používala církev. Na dalších 30 let si jej „pronajal“ pionýrský dům z Hradce Králové. Babička přitom ještě dva roky tábor technicky zabezpečovala, protože to nikdo jiný neuměl. V roce 1961 jsme v táboře byli naposledy jako rodina, babička s dědečkem nám oznámili, že srub prodali, a tím nám skončilo dětství v táboře.

1968

V roce 1968 přišla z Hradce Králové nabídka, zda církev nechce tábor zpátky. Ta to však odmítla a rozhodla se postavit tábor pro děti v Chotěboři. Ten však fungoval jen jeden rok, pak zde byly opět povoleny jen rodinné rekreace a kurzy.

1990

V roce 1990 se církev znovu rozhodovala, jestli částečně přestavěný a lehce zdevastovaný tábor přijme zpět. Synod rozhodl, že ano, a tak začala nová táborová éra. To že se tábor vrátil do rukou církve, byl pro leckoho zázrak. Ustavilo se kuratorium tábora, podařilo se nalézt správce Tomáše Matušku, který tábor výtečně vedl 22 let – až do své předčasné smrti. Kuratorium rozhodlo, že tábor musí fungovat celoročně, aby se uživil, a musí být otevřen i pro necírkevní návštěvníky. Opakovala se finanční situace jako v počátcích – prostředků nebylo dost. Zato ze všech objektů koukala potřeba oprav a dostaveb nebo naopak bourání. Díky velké pomoci z ciziny, hlavně ze Švýcarského HEKSu, ale i od řady domácích a zahraničních dárců, včetně sborů naší církve, se podařilo v táboře spoustu věcí vybudovat a opravit. Viděli jsme, že to dává smysl.

2019

Od loňského listopadu máme nového správce Václava Španihela se ženou Johankou a syny Vilémem a Jáchymem. Máme radost, že tento nelehký úkol přijali, a chceme jim být jako kuratorium nápomocni. Ale bez přízně a podpory všech vás, kteří sem jezdíte, to nejde. To už dostal tábor do vínku při vzniku a jsem přesvědčena, že právě díky této přízni a pomoci může své devadesáté narozeniny slavit.

Jako dítěti, trávícímu v Bělči 15 let každé prázdniny, mi nikdy nebylo moc jasné podobenství o stavbě na písku a na skále. Dědeček nám Ježíšova podobenství vyprávěl místo pohádek. Ale tomuto jsem moc neporozuměla. Pro mě to tady byl ráj na zemi, a přitom všechno zde bylo na písku. Všechny chatky, jídelna, srub a další objekty. Tak jak to Pán Ježíš myslel? Dnes už vím, že to jsou symboly a že tábor je pod Boží ochranou, i když stojí na písku. Jiné vysvětlení pro to, že tábor je tu 90 let a stále slouží dobré věci, nemám.

Marta Kellerová, členka kuratoria

Sportovní klání na závěr slavnosti

Ve sportu se říká, že nejlepší rozhodčí je ten, který není vidět. Tomáš Matuška byl duší Bělče, vše fungovalo a Tomáš to skvěle jistil. Tak jsem ho poznal i já.

A když přišlo na 90. narozeniny Bělče, napadlo nás nežádat přejmenování některé z budov po něm, dovolili jsme si na něho vzpomenout sportem. A napadl nás triatlon, tedy jízda na kole, běh a plavání. Vzhledem k počasí a roční době jsme však plavání vynechali. Závod byl navíc benefiční, pro humanitární středisko Diakonie, kde Tomáš působil.

A jak je v Bělči zvykem, pravidla byla ne zcela tradiční. Synodní senior odstartoval závod prásknutím svačinového pytlíku a my si dali 10 % z nejslavnějšího světového závodu Ironman (18 km jízda na kole a 4,2 km běh). Jízdu i běh bylo možné absolvovat sólově, nebo se prostřídat.

Takže sečteno a podtrženo: Nultý ročník zdolalo skoro v mrazu a skoro v dešti 15 lidí a historicky prvním vítězem se stal Honza Rosen ze střediska vrcholového sportu Praha-Libeň. Gratulujeme a děkujeme všem! A ještě dovětek: Bylo to fajn, sešli jsme se a rádi bychom tradici zakořenili. Takže počítejte někdy příští léto v Bělči se skutečným triatlonem, při kterém si na Tomáše Matušku zase vzpomeneme.

Martin Balcar

foto Benjamín Skála