(ČB 6/2019) Na začátku dubna uspořádal spolek evangelické liturgické iniciativy Coena seminář o přípravě nové bohoslužebné agendy v ekumenických souvislostech. Setkání se konalo na faře v Semaníně (u České Třebové), v sousedství původně utrakvistického kostela. Kostel i fara jsou krásně opraveny, celý areál, o který se stará rodina Davida Smyčky, byl pro toto seminární setkání s prvky duchovní obnovy ideální.

Poslechněte si článek:

Katolický kostel v Semaníně, kde se kdysi scházeli utrakvisté i členové Jednoty bratrské, tak na dva dny ožil pravidelnou modlitbou v duchu gregoriánských zpěvů žalmů a dalších částí denní modlitby hodin, která je v českém evangelickém prostředí ojedinělá.

Antifonální uspořádání

Prostor kostela jsme uspořádali do tzv. antifonální dispozice, o níž jsem v článcích o evangelických kostelích ještě nepsal. Neznám žádný takto uspořádaný evangelický kostel, ale poměrně často se v pokoncilní době objevuje u novostaveb katolických kostelů. Já jsem řadu takových viděl při svých studiích v Irsku, například v Belfastu, kde kvůli nepokojům bylo postaveno mnoho nových chrámů (viz obr. č. 2). Lavice nebo židle jsou uspořádány do chórů proti sobě jako třeba ve starých katedrálách nebo klášterech, kde se mniši i laici modlili žalmy střídavě po verších – responsoriálně. Proto se tato dispozice nazývá antifonální – antifona znamená „proti-zvuk“, když jedna strana odpovídá druhé nebo celé společenství faráři či lektorovi.

 

Účast celého shromáždění považuji za důležitou i v diskusi o nové agendě a uspořádání kostela tomu může pomoci. Současní architekti a liturgičtí odborníci pak toto staré chórální uspořádání doplnili umístěním kazatelny (ambonu) a stolu Páně do ohnisek této elipsoidní dispozice. Po našem odjezdu si místní katolická farnost dispozici ponechala na zkoušku, a stane se tak zřejmě prvním takto uspořádaným liturgickým prostorem katolické církve v České republice.

Ekumenické společenství coeny

Zpátky ale od teorie na seminář do Semanína. Z Davida Smyčky jsem si dělal legraci, že jsme mu na dva dny proměnili areál v malý protestantský klášter. Nicméně v kontextu evropské reformace se s protestantskými řádovými komunitami setkáme například v Německu a ve Švýcarsku nebo třeba na skotském ostrově Iona. O jedné takové komunitě, ve švýcarském Grandchamp, jsem již pro Českého bratra psal (v čísle 9/2017). Nyní šlo spíše o víkendové probuzení hybernujících členů evangelické liturgické iniciativy, které tato spiritualita oslovuje. Kvůli rodinným i sborovým povinnostem i kvůli sjíždění ze všech koutů republiky si můžeme setkání dovolit jen jednou do roka. Semanín se ale pro nás stal impulzem, a dohodli jsme proto ještě druhé setkání v roce, a to 24.–26. října v Táboře, kam nás pozval starokatolický jáhen a ředitel Husitského muzea Jakub Smrčka. Jakub je také člen spolku, respektive volného liturgického hnutí, které je ekumenické a je otevřeno pro každého.

 

Materiál k diskusi

Práci a výstupy liturgické komise nám na semináři představil Daniel Heller, který zběžně představil i materiál, rozeslaný do sborů k diskusi. My jsme debatovali i o tom, zda bylo správné rozhodnutí synodu takový materiál do sborů posílat, když rokující staršovstva i řada běžných evangelíků přijdou diskutovat předem s nedůvěrou. Z mého pohledu je materiál zaslaný do sborů dobrá a celkem nízkoprahová liturgická katecheze, nabízející dva formuláře, A a E, s velkou možností variability. Při srovnání s širší nabídkou formulářů staré agendy si však nejsem jist, zda je lepší nabídka jen dvou formulářů. Formulář E je podobný pořadu D ze staré agendy, otisknutý třeba i v současném evangelickém zpěvníku. O pořadu je uvedeno, že vychází z liturgické tradice ekumenické církve, a není to tedy jen tradice luterská, jak píše Ondřej Macek v ČB 4/2019. Již minulá agenda vyšla po II. vatikánském koncilu, který inspiroval i protestanty. Moderní katolické prostředí, jež se vrací „ke kořenům“ a může být více oslovující než luterská tradice, orientovaná stále frontálně, když to zjednodušeně popíšu dle dispozice kostela, orientované jen jedním směrem.

Já sám jsem „ečkář“ – v našem sboru je podobné schéma praktikováno již deset let a považuji je za více nízkoprahové než klasické „áčko“, s větší možností zapojení všech do dění bohoslužby a dobrou prevencí před „evangelickým klerikalismem“ – tedy tím, aby při bohoslužbách vše „odříkal“ jen farář. To je ale jistě zjednodušení. Jde i o teologický význam, jednotlivé části bohoslužby mají mít svůj smysl a důležitý obsah. Je chyba, když přímluvná modlitba není modlitbou, vyznání vin vyznáním nebo když některé důležité části chybí.

Liturgická čtení

Nicméně i němečtí luteráni jsou inspirativní, třeba revizí své agendy – novým výběrem liturgických čtení a biblických perikop, jak nám v Semaníně přiblížil Jiří Tengler. Nová řada německých čtení bere podstatně více v úvahu výběr textů ze Starého zákona a liturgický rok aktualizuje tragickými připomínkami na křišťálovou noc nebo na Den obětí holocaustu. Do šestiletého cyklu zařazuje také více biblických čtení než starý systém. Z mého pohledu je důležité držet se jasného schématu liturgických čtení; kromě zmíněné německé řady je vhodný například ekumenický lekcionář. Je dobré, když věřící vědí, které texty zazní v neděli v kostele, a mohou si je předem přečíst nebo probrat na biblických hodinách.

V dalším referátu Tomáš Drobík přiblížil novou knihu //Bohoslužba jako cesta k sblížení// od Pavla Hradílka, který přednáší liturgiku na oboru Teologie křesťanských tradic Evangelické teologické fakulty UK. Hradílek ve své knize srovnává dvě z jeho pohledu hlavní české liturgické tradice: římskou a kalvínskou (prostředí ČCE).

Markovi Lukáškovi děkuji, že mě vzal po setkání na prohlídku vitráží a zajímavého lomenicového skeletu střechy původně luterského německého kostela (dnes ČCE) v nedaleké Moravské Třebové, o kterém budu psát pro Českého bratra příště. Již dnes vás ale jménem místního faráře Ivo Davida mohu pozvat na oslavu osmdesátého výročí postavení kostela, která se uskuteční v neděli 15. září.

Jan Kirschner