(ČB 5/2019) Tomáše Holečka jsem navštívil začátkem ledna na jednotce intenzivní péče vsetínské nemocnice. Bylo to před jeho 90. narozeninami. Přál jsem mu, aby je mohl oslavit zase tam, kde je i se svou paní teď doma – v domově Harmonie vsetínského střediska Diakonie ČCE. Svěřil se mi, že by rád něco vzkázal „do světa“, těm, které má rád, a já jsem mu tedy nabídl, že bychom mohli udělat rozhovor a zeptat se redakce Českého bratra, jestli by jej uveřejnili. A tak jsem během telefonního hovoru zapnul diktafon…

Poslechněte si článek:

Říkal jste, že byste chtěl něco vzkázat čtenářům Českého bratra. Co to je?

Já bych něco rád řekl, ale nemám to moc sesumírované. Chtěl bych vyjádřit přede všemi vděčnost za manželství, jehož délka už se blíží k sedmdesátce. Jsem vděčný za svou manželku Jiřinu, která bude letos také slavit devadesátku a která při mně vždycky stála. A jsem vděčný za sbory, kterým jsem sloužil. Pořád jsem s nimi ve spojení, teď mi psali z Krnova, posílají mi časopis Dobrý pastýř…

V Pržně o vás mluví pořád, to vím dobře, a ani v Hošťálkové nezapomínají. Už jste pamětník, sloužil jste i v jedné vesnici vícero generacím, znáte mnoho lidí z blízka.

Na vsetínském Masarykově gymnáziu měli loni 90. výročí školy, tak mě požádali, ať něco napíšu, ale já píšu jako kocour Mikeš. A nemám se čím chlubit. Víš, já jsem nebyl kdovíjak statečný. Ale když mě vyslýchala StB, řekl jsem jim, ať mi vysvětlí, jak to bylo s Horákovou a se Slánským – a to oni nedovedli. A když jsem byl na vojně a skládali jsme přísahu, říkal jsem těm politrukům, aby brali ohled na to, že mladý člověk ještě nedozrál k tomu, aby přísahal, že za někoho položí život.

Máte tady v domově hodně návštěv?

Ano, samotou netrpíme. Máme tři děti, 12 vnuků a čekáme už 13. pravnoučátko. Jenomže kromě syna Davida bydlí všichni daleko. Manželka se nad tím rmoutí, ale já se snažím to brát pozitivně – mít radost, když přijedou. Pozitivně člověk může myslet, jen když má nad sebou Boží milosrdenství. Teď tu byl na návštěvě jeden pán, říká si Mira. Tolikrát se mi nabízel, že nás odveze, kam budeme potřebovat. Na Štěpána jsme měli v kostele koncert, tak pro mě přijel, vyměnil vozík za lehčí a dovezl mě ke kostelu, v zadní části kostela je bezbariérový vstup. Mluvíme spolu slovensky. Já jsem totiž od dvou do deseti let mluvil „iba po slovensky“, mám základní školu v Banské Bystrici, kde tatínek pracoval pro YMCA. Lidí, kteří mi pomáhají, mám ale kolem sebe víc: třeba jsem napsal kostrbatým písmem dopis, někdo to přepsal na počítači, já jsem to jen podepsal a někdo další pak ten dopis hodil do schránky… Jiný starý přítel nám každý rok posílá na účet 1000 Kč. Jsem vděčný za to, že i když ležím na lůžku nebo sedím na vozíku, můžu být v kontaktu s lidmi, kteří o to stojí.

Já si cením toho, když vás zradily nohy, že jste se naučil žít s vozíkem. Pro leckoho, když už nemůže chodit, život skončil, ale vy žijete dál hodnotně.

Jednoduché to není, někdo tě musí tlačit, manželka už nemůže, jsem závislý na tom, že mě někdo někam doveze… Ale jsou tu dobrovolníci, to jsou také zajímaví lidé. Jeden je nakloněn ke spiritismu, přitom Ježíš Nazaretský je pro něj autorita. Snažím se mu říct, že na Pánu Ježíši záleží všechno, že přišel, aby nás vrátil Bohu, že to je cesta, po které se šlape a někam vede; že Kristus splnil svůj úkol, aby nás očistil před Bohem, aby nám Bůh odpustil.

To je krásné – farář, který je na vozíčku, vede rozhovory s hledajícími. To je jako v žalmu: „I ve stáří ještě ponesou plody.“

Ale já bych to řekl obyčejně: Pro mě je zásadní vyznání, že se Pán Bůh o mě stará a že mě má rád. A vím, že to první ze Zákona je milovat bližního jako sebe samého. Láska k Bohu se přece projevuje láskou k bližnímu, a tou láskou k člověku oslavujeme Pána Boha, protože on je tak bohatý, že má všecko, a my na něm visíme, což je dobře. Stále mě inspiruje Luther se svým sola – sola gratia, sola fide et sola skriptura. To sola skriptura je širší, v Písmu je toho víc než jen pouhá milost a pouhá víra. Když nemůžu číst, opakuju si žalmy, které umím nazpaměť. Já jsem měl vždycky spoustu knih, ale když jsme se sem stěhovali, všechno jsme rozdali. Ale teď tu mám novou knížku: Můj vnuk Prokop napsal motoristický cestopis Sám přes duny do Dakaru. Včera tu byla dcera Miriam a říkala mi, že o tu knížku je velký zájem.

Co byste podtrhl ve své službě jako důležité?

I když je na každém z nás hřích, snažil jsem se na lidech hledat věci, které jsou dobré, nebo je probudit. To je úkol kazatelův, navést lidi na tu jedinou cestu, a Pán Bůh už s nimi něco udělá, to je jeho milost.

To mi mluvíte z duše. Já to cítím jako určité napětí – jako teologové bychom měli připomínat lidem, že jsou hříšní, ale pastoračně je přece důležité navazovat na to, co je v lidech dobrého.

I ti největší hříšníci jsou Boží děti. Mezi apoštoly nebyli velcí hrdinové, Tomáš, Petr… Když jsem říkal, že všichni máme nějaké chyby, tak jsem to myslel vážně. Někomu ve sboru třeba někdo umřel a já jsem měsíc za ním nepřišel…

Jako že jste to nestihl? Když jsem byl v Pržně, slýchával jsem: „Pan farář Holeček, ten tu byl pořád, několikrát za rok, on se vždycky zastavil, když šel okolo.“ A já jsem si říkal, že jste byl jako Pán Ježíš. Ale vážně – lidi vás mají v paměti tak, že jste se jim velice věnoval.

To je asi moje chyba, že si ty své hříchy zdůrazňuju, ale já chci, aby mě to vedlo k pokoře. Mám lidi rád, proto jsem se stal farářem. Jejich starosti jsem nesl s nimi, a vlastně rád, když potřebovali nějakou pomoc, bylo to samozřejmé.

To už by mohlo stačit, ne? Ty to duchovně zhodnotíš…

To rozhodně ne, já nic hodnotit nebudu.

Ale ne abys tam psal o mně nějaký krásný věci! Protože jsem měl taky hříchy. Sice jsem nikdy nekouřil, tedy když nepočítám, jak jsem to zkoušel…

Můžu se zeptat, v kolika letech?

To mi bylo šest, s kamarádem, který se jmenoval se Jiří Fikejz, jsme si koupili v trafice jednu „zorku“ za pět haléřů. Bylo to v Banskej Bystrici.

A oni vám to prodali?

Jo, tehdy se to ještě tak nebralo. Zalezli jsme za roh ke kůlně, už nevím, kdo škrtnul, půlku jsme vykouřili, a nenadchlo mě to, takže od té doby už jsem to nepotřeboval.

To je takové vtipné…

A s pitím to bylo podobné. Na Silvestra 1937 jsem měl osm roků, tatínek udělal mix z několika likérů, dali mi líznout, ale mně to nechutnalo. Když jsem jako farář chodil na návštěvy, jezdil jsem často autem, abych se mohl nabízenému alkoholu bránit. Jinak bych se upil. Ale aby to nevypadalo, že jsem byl velký asketa: těch radostí bylo naštěstí taky dost, jen jsem je nacházel jinde.

Čtete rád Českého bratra?

Ano, ale dnes už čtu po písmenkách, s větší námahou. Někdy mě zarmucuje, když jsou ty články moc těžké. Ale velmi mi imponuje Lenka Ridzoňová. Jednu neděli byl přenos bohoslužeb ze Střešovic, chtěl jsem jí pak zavolat, že to bylo krásné, jednoduché, ale mělo to úroveň. Ale nějak jsem se nedovolal…

A jaké články se vám líbí?

Takové, kde je kus bláznovství pro Krista. I když otázka je, jestli musí ze všeho Pán Ježíš jakoby „čouhat“.

Tak zrovna z toho našeho rozhovoru myslím docela „čouhá“, ne?

Chtěl bych, abys tam zdůraznil, že jsem měl lidi rád z celého srdce a že jsem jim rád sloužil. Úkol člověka není být slavný, ale sloužit, tak to chce Pán Ježíš a na tom mi záleží. Kdysi u nás byla vnučka, a když jsme se loučili, řekl jsme jí: „Pamatuj, že úspěch není náš hlavním úkol.“ A ona mi po letech řekla, že tomu tenkrát nerozuměla, ale že už to pochopila.

To je krásné, když člověk zažije porozumění.

Já vlastně nepamatuju, že bych měl s lidmi nějaké nedorozumění, vždycky se všechno vysvětlilo, až teď ve stáří se mi to stává a je mi to líto. Ještě bych chtěl říct, že tu církev, do které jsem se v roce 1929 narodil, mám opravdu rád a nikdy bych ji nevyměnil za žádnou jinou. Věrnost je totiž víc než nezávaznost. Věci se nemají šmahem opouštět a zahazovat, když se nám něco nelíbí.

připravil Daniel Heller