(ČB 5/2019) Jméno Magdaleny Horké je spojeno s církevním zpěvem, s církevní hudbou a s bývalou kroměřížskou hudební školou (Evangelická akademie – církevní hudba a katecheze). Ta pokračuje pod názvem Konzervatoř Evangelické akademie v Olomouci, kde má naše církev Seminář církevní hudby Evangelické akademie, který na odkaz manželů Horkých také navazuje.

Poslechněte si článek:

Magdalena se narodila v Praze-Liboci. V dětství ji učila hrát na klavír Hana Králiková, žačka Vítězslava Nováka. V mládí doprovázela na varhany liturgii v katolickém kostele v Liboci. Hru na varhany pak vystudovala v liturgickém oddělení pražské konzervatoře (1942–1948) a pokračovala i na Akademii múzických umění, kde absolvovala v r. 1952. Během studia se seznámila s manželem Janem, který studoval kromě hry na varhany i evangelickou teologii.

V roce 1948 Magdalena do evangelické církve přestoupila. Po absolutoriu pracovala jako hudební redaktorka Československého rozhlasu, toto místo však později opustila, aby byla po boku svého manžela, který působil jako farář ve sborech Praha-Kobylisy, v Proseči a nakonec v Kroměříži. Poté co se manželům Horkým narodily dvě děti, Lydie a Jan, Magdalena vyučovala hru na klavír v Lidové škole umění v Litomyšli a v Napajedlech.

Magdalena a Jan Horkých v roce 1991

Manželé Horkých patřili mezi poslední studenty liturgického oddělení pražské konzervatoře, které pak komunistický režim zrušil. V těžkých časech nesvobody pěstovali církevní hudbu v regionech, kde působili, v době dovolených opravili několik varhan, podíleli se na práci Evangelického zpěvníku, patřili také k členům Mezinárodního hymnologického spolku.

V Evangelickém zpěvníku najdeme od Magdaleny jeden nápěv s eschatologickou tematikou, reflektující Boží věčnost; napsala jej v Proseči. Nebeská blaženost je zde vyjádřena slovy: „Jaké a jak mnohé jsou ony neděle“ (EZ 522). Svátečnost nedělního času, jeho výjimečnost Magdalena uměla prožít. Neděle byla pro ni spojena se zpěvem, těšilo ji hraní při bohoslužbách, těšila se i na odpolední zkoušky sborového zpěvu, na setkání se zpěváky. Ale nebyly to jen „ony neděle“. Také všednost dnů uměla pozdvihnout do kategorie výjimečného času – svou pracovitosti a laskavým jednáním, ale třeba také tím, že se u stolu skromně pomodlila: „Pane Bože, pokorně tě prosíme, požehnej nám.“ Z jejího jednání byla cítit blízkost Boží, doslova jak hřejivé paprsky Boží dobroty posvěcují přítomnost. Vždyť naše časnost je v nějaké relaci vůči věčnosti Boží a budoucí čas je ve znamení nové Boží reality. S tímto vědomím Magdalena sloužila lidem i Pánu Bohu. Jsme vděčni, že jsme ji mohli poznat.

V hudební oblasti byla originální a nezastupitelná. Navzdory pokročilému věku se rozhodla založit církevní hudební střední školu, protože ve vzdělání spatřovala cestu růstu jednotlivce i společnosti. Měla stejně ráda gregoriánský chorál i reformační píseň, s láskou pěstovala starou hudbu a přejně se stavěla k prosazování nové hudby do církevního prostředí. Z dopisu synodní rady uvádíme: „Měli jsme ji rádi. Dávala přívětivě, leč jednoznačně najevo, že jí záleží na tom, jak se v církvi zpívá, co se v ní zpívá, jaký je doprovod, jak se pečuje o varhaníky a sbormistry, v jakém stavu jsou varhany a harmonia, atd. Svou vlídnou moudrostí nadchla mnoho lidí pro krásu církevní hudby, a tak vlastně i pro krásu Božího stvoření, a Božího slova.“. Jediný nápěv Magdaleny Horké se v novém církevním zpěvníku objeví s novým textem Zdeňka Svobody „Ó jak nádherné jsou dny v Božím království“ (viz Český bratr 10/2014).

Ladislav Moravetz