(ČB 5/2019) Kdysi jsem někde slyšel, že to nejhorší jsou nesplněná očekávání. Něco na tom bude, ať jde o dětské představy o vánočních dárcích, kvalitu práce podřízeného, očekávání od sebe sama, nebo o druhém příchodu Pána Ježíše Krista. Prožívat zklamání se opravdu nikomu nechce (soudím podle sebe) a nesplněné očekávání zklamání je.

Poslechněte si článek:

Jeden by řekl, že za všechno mohou sliby, ke kterým i já často přistupuji v duchu „slibem nezarmoutíš“. Jenže taky dobře vím, že od slibu se očekává i ta druhá část, tedy že bude naplněn. Věčně se konejšit nadčasovým „vlk taky sliboval“ prostě nejde. Záchranný kruh, který mne tonoucího ve svých slibech může držet nad vodou, je pokorné vědomí toho, jak moc jsem schopen vlastní sliby splnit. Takhle u sebe chci začínat vždycky a teprve pak se stavět k slibům druhých, přestože neustále zápasím s tím, že od druhých očekávám víc. Poznání, že druhé soudím podle sebe, je poznání kruté, které se mi vždycky nehodí. Proto mi bývá pomocí vykřičníkem zakončená psychologova věta: „Nevytvářej falešná očekávání! Hodně tím sobě i druhým ušetříš. Především zklamání.“

Ovšem bez očekávání se žít nedá, to si řekněme na rovinu. Očekávání je motivace, posiluje vůli, představivost i kreativitu. A na druhé straně červeně bliká ta falešnost a vědomá nesplnitelnost. Zdá se mi, že nezbývá, než manévrovat někde mezi tím.

Učit se o tom mohu už pomocí dětí (i Bible tak kdesi, i když v jiné souvislosti, radí). „Vaše dítě nebude mít všechna očekávání v životě vždycky naplněna. A váš úkol není ho před zklamáním chránit, ale pomoct mu i takovou situaci zvládnout.“

Držím ono manažerské: „Neumíš – naučíme, nemůžeš – motivujeme tě, nechceš – musíš odejít.“ Sebe sama pak často konfrontuji s realitou svých očekávání a často to marně zkouším i bez emocí. A když přemýšlím o té paruzii, vyvstává mi, že žít s očekáváním je důležitější než očekávání naplnit. Myslím, že se tomu říká „mít naději“, a bez naděje žít nelze.

Štěpán Brodský