(ČB 4/2019) Ptal se mě nedávno presbyter jednoho sboru, zda jsem „áčkař“ nebo „éčkař“. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, co má na mysli. Uprostřed léta doputovaly totiž do sborů nové bohoslužebné formuláře spolu se synodním rozhodnutím, aby byly ve sborech podrobně projednány. Škoda, že bez nějaké metodiky pro vedení takového rozhovoru.

Očekávání

Volání po nové agendě zaznívá poměrně intenzivně už více než dvě desetiletí a chvílemi až připomíná či připomínalo touhu po vykoupení.

Otázka je, jaká vlastně ta očekávání jsou. Domnívám se, že, jak je naší církvi vlastní, budou dosti roztříštěna.

Poslechněte si článek:

Jedni by rádi jasný řád, který sjednotí „bohoslužebný chaos neřkuli svévoli a napraví nedostatky našeho bohoslužebného života“. Jiní by přivítali obnovu, prohloubení, reflexi či nový impulz pro sborový život.

Odhaduji, že podstatná část kolegů touží po něčem jako sborníku použitelných vstupních a přímluvných modliteb. Jako faráři bychom potřebovali inspirace či vodítka pro situace, se kterými stávající //Agendy I. a II.// (1983, 1988) nepočítaly. Např. oddavky (v době vydání Agendy I. bylo možné jen požehnání již státně uzavřeného sňatku), požehnání dítěte, pomazání nemocného, bohoslužby v zařízení pro…, otevření nové hasičárny, bohoslužby s připomínkou zesnulých atd. atd. S novou dobou přišlo skoro nekonečno možností, situací, a tedy i liturgických výzev. Stejně jako nám dochází, že už asi málokdo má odvahu zeptat se dnes presbyterů: „Domníváte se, že konfirmandi jsou dostatečně pocvičeni, aby mohli uváženě potvrdit smlouvu svého křtu?“ (Agenda I., s. 86)

Smlčeno by však nemělo být, že volala a čeká jen část církve (možná dokonce menšina) a že je tu i dost těch, kteří se obávají toho, co „zas přijde“…

Éčko

Příslušný odbor něco ze své práce zveřejnil před devíti lety na http://www.evangnet.cz/liturgie, včetně sympaticky vypadajícího obsahu budoucí agendy. Do značné míry logické samozřejmě bylo, že se nejprve pokusil nově formulovat samotný fundament, tedy základní bohoslužebný formulář. Doplněno či opraveno bylo „áčko“ a jako nově následováníhodné bylo předloženo podrobně vysvětlované „éčko“, které podle předkladatelů:

„… vychází z tradiční podoby evangelické bohoslužby, současného liturgického diskurzu a podobá se současným formulářům evangelických církví v zahraničí. Má na zřeteli ekumenický rozměr, umožňuje vést rozhovor ve sboru o konkrétním umístění některých částí a prvků. Formulář E může mít liturgicky prostší i rozvinutější podobu zařazením fakultativních prvků.“ Za trochu problematickou považuji zejména první polovinu formulace. Otázky mám nad tím, co je tradiční, co je současné a mírně nad tím, co evangelické (nebo snad protestantské?). Ano, formulář je v zásadě hodně podobný německé luterské bohoslužbě podle jejich poslední agendy, která letos slaví ovšem už 20 let.

Použiji tedy vyjádření asi podobně vágní: Máme před sebou umělý, leč velmi korektní a poctivý, spíše ovšem historizující kompilát, obsahující prvky, které se v průběhu dvou tisíciletí staly v různých církvích světa „různě obvyklou“ součástí křesťanské bohoslužby. Některým denominacím se přiblížíme, jiným notně vzdálíme. Jde tedy o rozhodnutí, komu se chceme vzdálit, komu přiblížit. Faráři si připomenou okruhy ke zkoušce z liturgiky. Ale bezesporu se dá mluvit o zařazení jednotlivých prvků do místních pořadů bohoslužeb.

K diskusi by bylo leccos (např. úvodní část, vyznání vin), ale na rozebírání jednotlivostí zde prostor není. Má otázka je, proč zrovna tento tvar prohlásit za normu nebo základ? Jenom proto, že podobnou tabulku najdeme v každé učebnici liturgiky?

Z jaké teologie, z jakého vnímání doby a církve tento formulář vyrostl? V našem prostředí je už asi zbytečně zatěžující hledat, k jaké z našich tradic se třeba odkazovat. Jaké je za tím vidění člověka a jeho dialogu s Bohem? Proč je zrovna toto vyzdviženo jako dnešku přiměřené? (Což je bezesporu úkol nových agend.)

Slavit

Průvodní dopis synodního seniora hovoří o posunu v rázu bohoslužeb „od přednášení ke slavení“. Co je však myšleno tím slavením? Latinské //festum// (slavnost) je prý odvozeno tak jako tak od //fanum// (chrám). Více jedinečnosti, zvláštnosti, radosti, více šabatu nebo více participujících? Více tance, chutnější chléb a kvalitnější víno? Nebo je myšleno slavení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem? Nebo více slavit znamená méně kázat?

Radikálněji: Co jsou to pro nás vůbec bohoslužby? Pro nás české evangelíky na sklonku temného druhého desetiletí 21. století? Je to Boží mluva k nám a naše odpovědi? Je to slavnost víry a podpůrné společenství věřících? Je to místo, kde se sbor buduje, a tedy také vzdělává (kromě jiného třeba i přednášením)? Je to protestní shromáždění, kde se demonstruje proti starému a je vyhlížen, či dokonce už vybubnováván nový věk? Proč jsme se shromáždili a k čemu budeme vysláni, povzbuzeni? Co se stane těm, kteří se namáhali a přišli obtíženi břemeny? Atd. Není nutné si i na tyto otázky odpovědět, než budeme agendu vydávat?

Formulář N

S tím souvisí, co mě vlastně zaráží nejvíc. Naše církev, alespoň se mi to tak jeví, se ráda profiluje jako civilní, otevřené, a tedy spíše teologicky i společensky liberální společenství, které se snaží klást co nejméně překážek různým menšinám, originálům, odjinud vyloučeným, zraněným a hledačům. Ale ten okamžik a prostor, do kterého bychom je asi primárně chtěli uvést, tedy bohoslužby, jim zkomplikujeme, zdá se mi, skoro maximální možnou složitostí.

Neměli bychom mít dnes místo E hlavně formulář N (jako nízkoprahový)? Nebylo by třeba pokusit se vytvořit především komponent Slova a svátosti, symbolu a rituálu, modlitby, hudby, ticha i čehosi neverbálního, který účast co nejvíce usnadní? Který bude představovat zřetelnou alternativu ke mši na jedné straně spektra církví a třeba k některým evangelikálním bohoslužbám na straně druhé?

Čtení z jednotlivých částí Písma má sice podtrhnout mnohohlas Bible, ale je někdo reálně schopen jej postřehnout, zazní-li postupně nejméně pět biblických pasáží? Zvyšují tři, čtyři modlitby šanci, že se alespoň k jedné z nich stihnu či zvládnu připojit? Pomůže mi k tomu stát, klečet, nebo sedět? Modlitba Páně je samozřejmě oprávněná součást stolování, ale nestane se tam z ní uprostřed toho bohatství tradice Lutherovými slovy zas „největší mučedník“? A jak docílit toho, aby se bohoslužby nestávaly jen dílem kleriků – expertů? Já nevím…

Byl jsem chvíli na bohoslužbách sám před Bohem? A byl jsem v nich někdy skutečně součást společenství ospravedlněných hříšníků? Vyznával jsem jen viny nebo se i alespoň obecně zpovídal, a tedy také veřejně deklaroval, že se pokusím o nápravu?

Jazyk

Zažil jsem nedávno velmi pěknou instalaci farářky ve Vanovicích, při níž presbyteři symbolicky (podle nějaké francouzské agendy) předávali nové farářce Bibli, křestní konvičku a kalich. Jen úryvek: „Člen staršovstva předá Bibli a řekne: Skrze Písmo jsme pozváni k tomu, abychom tvořili společenství s Kristem. Vyučujte nás v tom, abychom mohli žít podle evangelia. Farářka řekne: Ano, chci spolu s vámi naslouchat Božímu slovu. A položí Bibli na stůl Páně.“ Z mého pohledu sympatické a šťastné skloubení civilnosti, srozumitelnosti s teologickým obsahem. To bude asi další z břemen, které před příslušným odborem stojí – dostát i těmto závazkům, tedy nalézt jazyk (i symboly), který bude poetický a zároveň to nebude ani univerzální nebeské ptydepe ani pouze horizontální sebereflexe.

Agenda

Před koncem poznámka k tomu, co asi momentálně mezi částí svobodomyslných českobratrských evangelíků budí největší hrůzu. Bude to povinné? Bude o konkrétní finální podobu liturgického pořadu více pečovat staršovstvo (Církevní zřízení § 23,1) nebo má v naší církvi //ius liturgicum// synod (Církevní zřízení § 28,6b)? Dostaneme skutečně vymahatelnou „agendu“ (od //agere//, tedy co je třeba činit, co je povinné konat, čím je nutné se nechat vést)? Nebo bude synodem toliko doporučena a do sborů poslána následováníhodná „bohoslužebná kniha“, totiž jakási inspirační a orientující praktická pomůcka?

Osten

Navíc je tu problém, napětí ozývající se vlastně různě latentně od začátku snah o liturgickou obnovu ČCE, který dost jistě vyvstane i v této nové diskusi nad formuláři. Nové nemusí znamenat jediné správné. Staré nemusí znamenat nepromyšlené. Nové nemusí být hned podezřelé a nemusí znamenat znevážení či zpochybnění dosavadního. V liturgice (nauce o bohoslužebném životě církve) se dají najít argumenty i historické doklady pro skutečně leccos, půjde o to, s jakou je budeme hledat, vytahovat a vyslovovat.

Ondřej Macek, ilustrační foto Ben Skála