(ČB 3/2019) Evangelickou teologii dokončil Tomáš Matějovský (*1964) na podzim 1989. Po ukončení školy nastoupil do sboru v Libici nad Cidlinou, kde strávil devět let a stál u zrodu tamního střediska Diakonie. Dalších 15 let působil ve sboru v Jablonci nad Nisou a od roku 2013 je farářem v Děčíně. Zde se stal nejprve členem správní komise, která měla po čase „bezvládí“ na starosti sbor v Ústí nad Labem, posléze začal působit i jako senior Ústeckého seniorátu.

Poslechněte si článek:

Byl jste si vědom toho, že tady vstupujete do nejproblematičtějšího seniorátu?

Asi úplně ne. Ale představa, jak budu pěkně v klidu budovat svůj sbor, se ukázala jako mylná, to je pravda. V roce 2013, když jsem přišel, se to zrovna začalo hroutit. Rezignoval senior Jan Kupka, po něm nastoupila Martina Šeráková Vlková, ta rezignovala asi po dalších čtyřech letech. Bral jsem to tak, že je řada na mě. Asi půl roku jsem přemýšlel a váhal a pak jsem seznal, že mi nezbývá, než tu funkci převzít; teď je to už víc než rok. Jenomže vidím zcela jasně, jak ten čas ukrajuju svému sboru.

Co s tím?

Do kostela přišli noví mladší lidé, dvě mladé rodiny a několik jednotlivců, to je velmi cenné, někteří se práce ve sboru výrazně účastní. Snažíme se, aby se o sboru vědělo, Děčín je přece velké město! Tak pro příklad: V našem kostele v Teplické ulici pořádáme happy hour, „šťastnou hodinku“. S návrhem přišel na podzim bratr Pavel Randák: každou středu odpoledne od pěti do šesti jsme v kostele a hlavně zveřejníme, že je otevřeno; nabízíme tak možnost kostel si prohlédnout, vzít si papír s vyprávěním o historii kostela, ale třeba si i popovídat s farářem. Pavel Randák mi taky vynikajícím způsobem pomáhá s propagací. Stará se o facebook, na to bych já vůbec neměl čas. Jeho paní zase „táhne“ Krabici od bot. A tatínek od té druhé rodiny, živnostník, instalatér, mi sám nabídl, že bude dělat správce budov. To jsem fakt spadl na zadek, v životě jsem něco takového neměl!

A na tu šťastnou hodinku někdo přijde?

Během jedné středy přijdou tak dva lidi. Na to, že jsme v severních Čechách, to je úspěch. Já to říkám hlavně proto, že jde o zásluhu lidí ze sboru, o jejich přičinění. Když já nemůžu, vždycky se najdou dva, kdo se toho úkolu ujmou. A jedna věc se nám daří výborně: Na Štědrý den už řadu let odpoledne pořádáme koncert. To přijde najednou třeba 400 lidí, je tu narváno. Pak mě napadlo, že po koncertě se bude ještě podávat svařené víno a teď naposled jsem ohlásil, že je zvu já na „farářské svařené“! Sám jsem pak spolu se svojí ženou víno před kostelem naléval. To tedy zafungovalo bezvadně. Největší misionářský počin posledních Vánoc! Na druhou stranu – když uspořádáme přednášku, přijdou sice lidi od nás, ale zvenku nikdo. Když jsme slavili 130 let od založení kostela, pozvali jsme k tomu i renomované historiky. Historici přišli, ale hosté žádní. Z radnice taky nikdo. Vlastně tomu moc nerozumím, v Jablonci to bylo o dost jiné. Přitom jsou to podobná a podobně velká města. Tam jsme mívali setkání radnice s ekumenou, na moji instalaci do Děčína dokonce přijel sám jablonecký primátor. Tady jsem na instalaci zval radnici zrovna tak, a nepřišel nikdo. Přitom by toho bylo tolik, co by se dalo smysluplně dělat. Okolo kostela se scházejí bezdomovci. Kolik je tu lidí, kteří mají těžký úděl, a bylo by dobře jim pomoct, jenomže to nějak nejde, oni do kostela nepřijdou. Scházejí se tu feťáci, děti ze školy sem chodí kouřit…

Proč chodí zrovna ke kostelu?

Kostel je na zajímavém, ale problematickém místě, za ním je prostor, kam nikdo ani nepáchne. Bezdomovci tam můžou v klidu tábořit. A my tam sbíráme injekční stříkačky, fyziologický roztok… Sociálních „případů“ je tady hodně, i Děčín má vyloučené lokality. Domy bez oken, bez dveří…

Mluvme o sboru v Ústí. Je to takzvaně „strategické místo“. Když jste přikývl na to, že funkci seniora převezmete, co jste si myslel?

Já jsem působil jako senior už v Libereckém seniorátu, ale byl jsem mladší, možná jsem víc věcí házel za hlavu. Teď mi ta funkce opravdu bere daleko víc času a dělá mi starosti. Ve staršovstvech se řeší závažné a důležité věci. Ekonomika, statistiky, uzávěrka účetnictví, evidenční dotazník, který se ke všemu vyplňuje elektronicky! Ve velkých sborech se lidé ve staršovstvu obměňují. Jenomže tady jsou i úplně malé sborečky. A na těch pár presbyterech, co by už měli dávno odpočívat, tyhle úkoly pořád leží. K tomu ta nová technika – věci má zjednodušit, ale dobře víme, že v tom maličkém sboru, stojícím spíš na těch starších a starých, je to naopak – elektronická komunikace je pro ně přes míru. A všechno třeba leží na jedné sestře, která případně ještě sama topí a hraje na varhany.

Že jste tedy na to kývl? Byla to oběť? Nebo spíš výzva?

Rozhodně jsem netoužil po dalším dobrodružství. Za dobrodružství jsem chtěl považovat ten svůj sbor. Takže bych to spíš nazval „tlak faktů“. Zkrátka jsem nenašel pádný důvod, proč tu funkci nevzít.

A jak to bylo, když jste začínal v Děčíně? Šel jste tam rád?

Když jsme se sem jeli s mou ženou představit, celou cestu zpátky do Jablonce jsme mlčeli! Absolutně jsme nevěděli, co dělat, bylo nám jasné, do jak obtížné situace bychom se dostali. Petr Čapek tady měl končit někdy před deseti lety, ale dopadlo to tak, že tu byl těch deset let navíc. Nikdo sem nechtěl jít a my taky moc ne, jenomže zároveň se v nás zahnízdil pocit, že už nebudeme schopni jít někam jinam a koukat se, jak Děčín zůstává prázdný. Natož že by tu ještě dál zápolil sám Petr.

A kdybyste porovnal situaci děčínského sboru v roce 2013 s dneškem?

Vývoj je vlastně výtečný. Jednak od začátku přicházejí zájemci o křest. Byť do kostela z nich začne chodit sotva třetina. A ty naše obavy – vlastně byly zbytečné. Musím říct, že od prvních dnů jsem tady já i moje žena, jako sestra farářová, opravdu chtění, jsme respektováni. Prostředí je tolerantní, lidi jsou jednotní. A jak přišly ty mladé rodiny, najednou tu mám i dost malých dětí.

Měli jsme v Českém bratru nedávno článek právě od Pavla Randáka, jak jste uspořádali setkání k Janu Palachovi a že přišlo na 60 lidí. Tam tedy museli přijít lidi zvenku, ne?

To určitě. Bylo nás opravdu hodně. Ovšem to byla za těch pět a půl roku skoro nejzdařilejší událost. Když byla anexe Krymu, uspořádal jsem smuteční bohoslužby, tam nás bylo 20.

Proč je vlastně zrovna tenhle seniorát tak problematický?

„Nejsou lidi.“ Ve farním sboru prostě musí docházet k věkové obměně, musí tam být funkční staršovstvo; když není a obměna nenastává, je existence sboru skutečně ohrožena. V některých sborech jsme svědky mnohaleté stagnace, opravdu stojí před svým zánikem. Když se někdy před čtyřmi lety mluvilo o budoucnosti církve, spočítali jsme, že za 30 let bude tady v celém seniorátu jen jediný farář. Být jediný farář pro celý kraj, to bych já tedy nedělal, tím jsem si jist; nemá to smysl. Aspoň tady na severu. Ale praxe ukazuje, že právě obsazené sbory, v nichž se dělá poctivá farářina, rostou.

Jste člen správní komise v Ústí, jak se vám jeví situace tam?

V té správní komisi ještě chvíli setrvám, má devět členů a fungovat bude, dokud se v ústeckém sboru neustaví funkční staršovstvo. V Ústí už ale je mladý a schopný farář. Jsem si jist, že Tomáš Jun se na tohle místo hodí, věřím, že ho eventuální nezdary nepoloží.

Já jsem byla v Ústí kdysi ještě za Diakonii ohledně uprchlíků, může to být jistě 15 let, a byl to pro mě zážitek, na který se těžko zapomíná. Mluvila jsem s farářkou, která byla opravdu hodně nesympatická a protivná – to se mi nikdy jindy nestalo. Vy asi víte, o koho šlo. Myslíte, že tohle mohlo mít tady na ten „krach“ vliv?

Určitě; vím, o kom je řeč. Abych to řekl publikovatelně – myslím si, že na těžká a problematická místa má celá církev hledat lidi, kteří tam nejdou řešit své osobní těžkosti a jsou dostatečně silní a odolní. Ve sboru, kde je lidí maličko, je osobnost faráře, ale i každého člena sboru velice významná. Čím menší je to společenství, tím víc ta osobnost zmůže – pozitivně i negativně.

Myslíte, že se už teď dá říct, zda a co konkrétně se v Ústí změnilo k lepšímu?

Tomáš Jun opravdu už několik lidí z města přitáhl. Těch hledajících. Přitom to má o to horší, že kostel sdílí s husitskou farářkou. Patří nám takzvaná ideální polovina. To je nevídané. Cokoliv chceme uspořádat, musíme vyjednat přes radu kostela… Tomáš se ale opravdu snaží. Chodí na univerzitu, kde se pořádají ekumenická setkání studentů. Už někoho připravuje na křest. O Vánocích uspořádal vánoční besídku, kde bylo jistě deset dětí! Sám je ženatý, má senzační „paní farářovou“ a dvě maličké děti. To je taky dobře.

Na Ústecký seniorát je pozornost celé církve zaměřena už několik let. Do tabulky se vyplňovalo, kdo kdy kde bude kázat, zalarmovali se i výpomocní kazatelé… Proč se vlastně ta pomoc soustředí zrovna na Ústí? Skomírajících sborů je přece zrovna tady v té oblasti víc, ne?

Nevím, jestli pomáhá celá církev, tady je potřeba říct, že se tu velmi angažuje pražský střešovický sbor a jmenovitě Alena Fendrychová. A potom Český Těšín! Několik let už tam jezdí, kolik zaplatí jen za ty cesty! To je úžasné. A proč zrovna Ústí? Asi proto, že to je krajské univerzitní město, je smysluplnější mířit s pomocí spíš tam než do malé vesnice.

Tomáš Jun už tedy pár lidí „přitáhl“. Platí taky, že nějaké větší procento členů sboru naopak odejde, když „jejich“ farář na sboru skončí?

S větším odlivem členů ze sboru nemám zkušenosti. Sám jsem měl v tomhle smyslu možná trochu těžší pozici, na všech třech místech, kde jsem působil a působím, byl farář přede mnou velice dlouho, víc než 30, dokonce víc než 40 let. Řekl bych, že dnes tohle dlouholeté pobývání faráře na jednom místě pro lidi ze sboru úplně zdravé není. I když pravda je, že tihle faráři lidi protáhli marasmem sedmdesátých a osmdesátých let, navázali na sebe mládež, později střední generaci, dnešní padesátníky a víc, a ti ve sboru zůstali. Práce faráře ale v té nové éře velmi narostla. Dá se chodit do nemocnice, do vězení… To vás vycucne. Proto jsem já sám v Jablonci po těch 15 letech cítil, že opravdu musím skončit. Podle mého platí obecně, že je rozumné během života faru několikrát změnit.

Čili nelitujete, že jste odněkud odešel a začal jinde? Žádná nostalgie?

Ne, ničeho nelituju. Za každý sbor jsem vděčný. Každý z nich dal mému životu nějakou jinou barvu.

připravila Jana Plíšková