(ČB 2/2019) V této písni o Boží dobrotivosti se mísí slova vděčnosti s prosbami, týkajícími se budoucnosti církve. Píseň je nahrána na CD s názvem „Když jsme u vod sedávali“, přiloženém v prosincovém čísle našeho časopisu z minulého roku. Zazněla v podání evangelického chóru a varhanního doprovodu Ester Moravetzové při oslavách naší církve v Obecním domě. Její nový nápěv umožňuje antifonální přednes refrénu, což znamená, že předzpívanou část může opakovat shromáždění. Jelikož shromáždění zpívá dvě zapamatovatelné fráze, není nutné píseň pro shromáždění tisknout.

Poslechněte si článek:

Píseň je nesena zpěvem sboru s doprovodem, shromáždění jen podtrhne hlavní výpověď, viz notová ukázka refrénu. Celá píseň, včetně klavírního doprovodu, je vytištěna v publikaci Jubilate, která vyšla v minulém roce v nakladatelství Kalich. Publikaci lze zakoupit buď v prodejně Kalicha, nebo ji objednat v e-shopu na církevním webu e-cirkev.cz.

Nový nápěv

Nejen svou dialogičností a rytmizací ve svěžím 6/8 taktu, ale také celkovým koloritem, postaveným na principu lehkosti přirozené deklamace textu s melodií terasovitého půdorysu, připomíná píseň styl Jiřího Pavlici. K použití této hudební stylizace jsem se rozhodl poté, co jsem prozkoumal hierarchii slovních přízvuků. Chtěl jsem se vyhnout patosu a těžkopádnosti. Zaujaly mne úvodní verše z původní první sloky natolik, že jsem se rozhodl z nich udělat refrén. Považuji je za natolik silné, že mohou zaznívat v písni nejen jednou, ale několikrát.

Píseň o církvi má znít dynamicky a pravdivě, aby byla věrohodným projevem živého společenství. Původní nápěv Petera Sohrena z Dodatku není špatný, ale český text k němu jednoduše nepasuje. Hudební akcenty, dané délky not a tvar melodické linie nejenže nepodporují plynutí textu, ale deformují jeho krásu. Když se o přijetí písně do nového zpěvníku diskutovalo ve zpěvníkové komisi, jednomyslně jsme se shodli, že text je krásný, ale potřebuje jiný nápěv. S novým nápěvem, doufám, je výpověď této písně přesvědčivější.

Kde se píseň vzala

Původní předloha písně je z r. 1699: Bis hierher hat mich Gott gebracht. Autorka textu je durynská šlechtična Ämilie Juliane von Schwarzburg-Rudolstadt (1637–1706), básnířka a teoložka. Dobové dokumenty ji dokonce označují za „církevní zemskou matku“, neboť se intenzivně věnovala duchovní péči a pokoušela se o rozšíření praxe každodenní zbožnosti v různých vrstvách lidu. Každý den mívala pobožnost ráno, v poledne i večer. Byť byla luteránka, snažila se každý den naplňovat benediktinské heslo ora et labora (modli se a pracuj). Psaní básní jí sloužilo jako kontemplativní cvičení. Své dojmy, zážitky a zkušenosti ve víře cizelovala do písňových veršů pro soukromé užívání. Píseň vnímala jako prostor duchovní zkušenosti setkání s Ježíšem. Dokonce si sama vytvořila modlitební knížku pro každý den. Celkem napsala kolem 600 textů, nejčastěji na téma smrti a umírání, ale také k různým životním situacím.

Slova od Slavie Radechovské

Český předklad původního textu vytvořila Slavie Radechovská (1917–2010), velká osobnost naší církve, absolventka oboru češtiny a němčiny Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Spolupracovala ve starozákonní komisi pro ekumenický překlad, podílela se na vydání komentářů ke starozákonním knihám a také na přípravě Evangelického zpěvníku, v němž mnoho textů písní revidovala i napsala. V době, kdy působila na gymnáziu v Teplicích, spolupracovala s farářem a seniorem Zdeňkem Somolíkem, předsedou hymnologického odboru při synodní radě. Zdeněk Škrabal o ní píše, že poezie byla její tajná láska: „Báseň nebrala jako únik ze světa a útěk před odpovědností za svůj vlastní život, ale jako upřímné vyznání lidské duše, která se chce sytit krásou a láskou a chce vidět člověka, přírodu a svět jako předmět Boží péče a hmatatelný projev Stvořitelova zájmu.“

Je třeba dodat, že český text písně „Až doposud nás provází Pán“ se v druhé a třetí sloce výrazně odklání od původní barokní předlohy. Předmětem již není pietistická osobní zbožnost, ale téma společenství církve, které je neobyčejným způsobem pojednáno básnicky, a přitom se nevyhýbá kritickým tónům. Vědomí, že Bůh provází člověka i celou církev „velkou milostí svou“ a také že „přichází vždy s láskou dobrotivou“, je silný elixír života, který věřícího člověka nese a drží v každém čase. Je třeba si u této písně uvědomit, že ji napsala žena, jež byla kvůli náboženskému přesvědčení komunistickou vrchností společensky diskriminována, avšak v nepříznivé politické atmosféře neztrácela orientaci, čerpala sílu v živém obecenství a každý den žila z naděje Ježíše Krista. Také v tom může pro nás Slavie Radechovská být inspirující učitelka víry.

Ladislav Moravetz