(ČB 2/2019)

Milí přátelé,

chtěla bych všem upřímně poděkovat za podporu a účast s naší rodinou v posledních týdnech, měsících, rocích během Alešovy choroby, kterou jsme sice neměli rádi, ale naučili jsme se s ní žít i díky vám. Mnozí z vás se mohli zúčastnit posledního rozloučení s Alešem 29. prosince 2018 v evangelickém kostele ve Dvoře Králové nad Labem, mnozí z vás nás podpořili velkorysým finančním darem, mnozí z vás pomáhali s přípravou pohřbu, mnozí z vás mě a děti podpírali myšlenkou, modlitbou, slovem. Nejde vypsat v jednom odstavci, co znamená společenství, láska a podpora přátel. Velmi si toho vážím a opravdu chci všem ze srdce poděkovat s vědomím, že stejně to zprostředkovává někdo nad námi (teď nemyslím Aleše).

Poslechněte si článek:

S dovolením připojuji osobní vzpomínku faráře Jana Keřkovského – kolegy a Alešova kamaráda. Měla zaznít při pohřbu, ale Aleš vzpomínky nechtěl. Teď se to hodí, rozhodla jsem to já a já si to s Alešem, až přijde čas, vyřídím sama.

S úctou vaše
Alena Mostecká s dětmi

Poznámka k rozloučení s Alešem Mosteckým

Že se švarný jinoch, církví příliš nepoznamenaný, někde setká s evangeliem, chce se s ním seznámit blíž a vypraví se kvůli tomu na faru, to se stává (v tomto případě to bylo na evangelickou faru v Kostelci nad Labem). Že ho přivítá farářka o generaci starší, než je on, a je ochotna s ním vést rozhovory, i to se stává. Že z té farářky po nějakém čase udělá dotyčný svou tchyni, to už úplně běžné není, ale tady to tak bylo. Tahle zápletka vyústila do sedmičlenné rodiny: Aleš, jeho skvělá žena Alena, čtyři fajn synové a jedna fajn dcera.
Žádná zápletka není v životě o samotě, vždycky jich jede víc najednou a Aleš mimo jiné pokračoval i v tom pátrání, k němuž ho přivedlo setkání s evangeliem. Bral to důkladně, i na teologickou fakultu šel studovat. Člověk empatický a trochu dobrodružné povahy ke konci studia, narychlo ordinován jako jáhen, vyrazil na Ukrajinu, do Bohemky a Veselynivky, kde s Alenou během téměř roku udělali pořádný kus práce.
Po návratu nastoupil na vikariát do Miroslavi, což je sbor, kde se farář (vikář) pracovně rozhodně nenudí. Aleš, někdy unavený, neúnavně pracoval (to mu zůstalo i na dalších místech). Po roce přišel farářovat do Horáckého seniorátu. Scházeli jsme se s pár kolegy nad zajímavými texty (teologický odbor se to zprvu jmenovalo a později, poněkud případněji, teologický dýchánek). Aleš se během praxe sžíval s církevními tradicemi a zvyklostmi a snažil se jim přijít na kloub – někdy možná do větší hloubky než někteří z nás, kdo jsme v nich vyrůstali a byli bychom se spokojili s jejich povrchovou úpravou. Nezahanboval nás tím: jak jsem ho znal a co pamatuju, zahanbovat nikdy nepatřilo k popisu jeho práce. Debaty to bývaly někdy urputné, ale vždycky tolerantní a vedené s humorem – i to k němu patřilo.
Léta ve sboru v Třebíči a Myslibořicích pak patřila myslím k jeho docela šťastnému období. Při spoustě práce samozřejmě narážel na všelijaké vztahové a jiné uzly, jak to ve sborech bývá. Některé se podařilo rozplést, jiné ne, a tak se je rozhodl rozetnout. Po devíti letech přešli Mostečtí do Dvora Králové, což byla další šťastná životní etapa – jenže to už se hlásila nemoc, která Alešovi ubírala energii a elán. Ale nezastavila ho. V době první biologické léčby u snídaně na farářském kurzu pracně polykal tobolku za tři a půl tisíce korun a komentoval to: „Tak snídani v téhle ceně si, pánové, nikdo z vás nedovolíte!“ Zprávy, jak na tom zdravotně je, rozesílal ze své prorocké adresy amos.tecky, aby bylo jasno a nemuselo se nic šířit šeptem.
Počítal s tím, že nemoc nedá pokoj a chystal se na konec. Připravil rámcový scénář pohřebních bohoslužeb (a chtěl, aby kázání bylo kázání a ne nějaké řeči o něm). Už někdy před sedmi lety projevil přání, aby jeho pohřeb byl trochu sranda. To tak úplně nejde, ovšem může být nadějný, protože Boží naděje nás provází, ať žijeme, či umíráme. A taky plný vděčnosti může pohřeb být: že jsme se s Alešem a s jeho milými mohli potkávat. Díky.

Jan Keřkovský

Dokonav v krátku, vyplnil časy dlouhé. Líbila se zajisté Pánu duše jeho (Mdr 4,13–14)

Aleš Mostecký přišel do sboru ve Dvoře Králové nad Labem v červenci 2010. Krátce po instalaci mu byla diagnostikována rakovina. Tato nemoc nic nezměnila na jeho nasazení, se kterým se pustil do sborové práce. Byl pečlivý exegeta, těšili jsme se na jeho kázání, hluboká, ale srozumitelná, burcující, s nápadem a vtipem. Pečlivě se připravoval na biblické hodiny, na setkání střední generace nebo výuku náboženství. Připravoval programy na rodinné vody, sborové výlety, opékání nebo posezení na faře pod ořechem, sborové „silvestry“ před začátkem adventu. Psal a s dětmi a mládeží i nacvičoval originální, aktuální vánoční hry. Hrál výborně na kytaru a krásně zpíval, než ho rakovina připravila o hlas.

Byl tu pro všechny, od dětí až po nejstarší a pro všechny měl pochopení. Vzpomínám na SMS, které dostávala mládež před každým setkáním, aby nezapomněli. Ještě teď se potím při vzpomínce na zkoušku konfirmandů, kterou zorganizoval jako vědomostní soutěž mezi mladými a staršovstvem. Všechny generace ho oslovovaly Aleši, všichni cítili, že je nejen farář, kazatel, ale také přítel.

Byl pro nás příklad života ve víře v praxi. Vidím ho před sebou, jak v batohu na zádech hromadnou dopravou přiváží zásoby do farního fairtradového obchůdku. Po celý rok se věnoval dětem – byl také předseda seniorátního odboru pro děti a rodinu. A nejen to. Vedl oddíl skautů a během své dovolené na zotavenou pořádal skautský tábor. Nikdo mu nebyl lhostejný. Na faře organizoval promítání filmů pro veřejnost z festivalu Jeden svět. Byl inspirací pro kandidáty místní politiky. Zajímal se o veřejný život a poukazoval na oblasti, se kterými je potřeba pohnout.

Je těžké najít člověka, který toho dělá tolik, a přitom důkladně a pečlivě. Za osm let jeho působení v našem sboru jsme dostali víc, než jsme mohli očekávat. Svoji nemoc nesl tak tiše a statečně, že jsme zapomínali, jak je vážná. Jsme vděčni za ta léta, kdy jsme s Alešem mohli žít. Bohu díky! Aleš Mostecký zemřel 18. prosince 2018.

za staršovstvo sboru Hana Pojezdná

fotky: Vít Cimbura a rodinný archiv