(ČB 1/2019) Kaligrafické písmo Josefa Dvořáka, čp. 26, nás utvrdilo, že telecká evangelická komunita nás hodlá mezi sebe přivítat. Takže po Praze a New Yorku máme putovat na Vysočinu do maličkého Telecího? Místo všudypřítomného stínu mrakodrapů a v něm kaleidoskopu proměn věcí i tváří se má rytmus našeho denního života zcela proměnit? Bude to k životu?

Za řádky bratra Dvořáka, jak nám naše neměnná úcta jméno podávala, dnes s odstupem čtu otázku: „Budete s námi?“ Však tak se také ptá Dárce všeho tázání: „Přijímáte mě? Pak také máte přijmout ty, ke kterým jste posláni. Plně a bez výhrad.“

Poslechněte si článek:

Evangelík

Čas přivítání se proměňoval v trvalou vřelost nejen hospodáře z čísla 26, ale také jeho paní Jarmilky. Její trvalé „jsme vám dlužni“ nebylo racionálně vysvětlitelné. Obsáhlý „dluh“ zahrnoval i evangelický sbor samotný. Mám důvodné podezření, že mířil ještě mnohem výše, ba nejvýše. Znovu v mysli prožívám příjem příspěvku na potřeby sboru, který jediní Dvořákovi neodevzdávali pokladní Jarče Puchýřové, ale kazateli sboru:
„Bratře vikáři, tohle je náš salár.“
„Ale vždyť už jste platili.“
„Tak to je za našeho Pepíka.“ „Ten už má taky zaplaceno.“
„Tak je to za Miloše.“
Ne, nebyl k zastavení.

Vztah bratra Dvořáka ke kazatelům církve byl nesen respektem k evangelickým duchovním. Byl zděděný a neměnný. Nepotřeboval vysvětlovat, že tím vyjadřuje svou oddanost Hospodinu, který všemu dává svůj řád.

Hospodář

Dává snad Hospodin řád i dešti? Jednou, vyprávěl soused, dostal bratr Dvořák příkaz, aby zajel s koňmi sklidit seno za Matoušův kopec, který stojí rozkročen mezi Telecím na východní straně a Světy s Kučerovým mlýnem dole u Svratky na straně západní. V Telecím prosvítávalo sluníčko. Soused se právě vrátil z druhé strany Matoušáku:
„Josefe, co tam jedeš, když tam prší? “„Jezedovo mi poručili.“
A hotovo! Moudrý hospodář, po celý život srostlý se svým krajem, přírodou a zvířaty, takhle jedná? Aha, chápu, jde o kolektivizaci Josefa Stalina.

S potěšením dnes vnímám, jak Josef Dvořák-junior dnes soukromě hospodaří a přikazuje si sám, podobně i jeho mladší bratr Miloš. Vidět syna svobodně farmařícího mně bolestivě připomíná, jak byl jeho otec znásilněn.

V duchu nanovo vidím, jak my dva někam šlapeme spolu. Bratr kurátor se dívá pod nohy a za chůze si rovná krok podle mě… Do jakého rytmu nás to však přiváděla doba normalizace! Ztuhlá a přece pro nás proměnlivá a divoká. Tak ji s námi Dvořákovi a někteří další zažívali po patnáct let sborového spolužití. Často s malým hloučkem účastníků nedělních bohoslužeb. Jednou mně bratr Dvořák řekl: „Vy si, bratře vikáři, jistě říkáte, jak nás do kostela chodí málo. Za první republiky a pak za války, za faráře Kadlece, byl kostel plný. Ale kolik lidí opravdu přicházelo proto, aby pozorně poslouchali a nosili si to domů! Byla to společenská záležitost.“

Vzpomínám na svůj přechod na práci v lese, z černého taláru s bílými tabulkami do oranžového lesáckého mundúru. Pár týdnů jsem pak byl nepojmenováván, pak náhle zpátky po venkovsku na „pane faláři“.

V lese jsem se občas setkával s Pepíkem-juniorem, když přijel s koněm stahovat nakácené dříví. Jako otec, ani on netrápil koně pobízením až k zbytečnému fyzickému vypětí, jak jsem to viděl v lesích u Borové při malé kalamitě. Zvláště jeden z kočích trvale vykřikoval, nadával, bezbožně klel a nakonec neuváženě užíval bič. Nešlo o přitahování klád, ale mít koho mydlit. Kdežto když koni Pepíka-juniora uvízla kláda za pařez, sám ji pozdvihl.

Cesta do Skotska

S rozpaky vzpomínám na osobité hodnocení mého působení ve sboru před naším vynuceným odchodem do Skotska. Bratr Dvořák nedělnímu shromáždění předložil své shrnutí toho, co jsem se pokoušel dosvědčovat: Zmínil Boží vyvýšenost zřetelnou v Ježíši Kristu. Připomněl jeho nasazenost za náš svět, potřebu svobody a nezbytnost obracet se k malým a trpícím. A z toho vyplývající angažovanost, která vedla k zásahu proti nám.

Druhý doklad hluboké přátelské a bratrské oddanosti bratr Dvořák doložil tím, jak se sám vydal na mou instalaci za faráře ve sboru Govahill Trinity v Glasgowě v únoru 1990. Nezabránila mu v tom nejistota z náhlé změny poměrů, a tím dotírající nezajištěnost a nejasnost. Ano, přijel, aby vydal počet. Aby pocítil váhu riskantního počinu vyrazit si poprvé do „svobodného světa“, nezaviněně přicestoval na nesprávné nádraží, kde byl nalezen po dlouhých minutách. Svízele paradoxně zvýraznily nutnost být tam přece s námi všemi. Bude s námi proto, aby zaznělo Boží slovo tak, jak zaznít má a musí. To je ovšem plně vtěleno do Bible kralické. Zřetelným dokladem je například Žalm 23. Proto přijel, trmácel se v nejistotách, poprvé na návštěvě v západní Evropě, navíc ve Skotsku, zemi Jana Karafiáta. Jenomže já jsem mu při slavnostní instalační slavnosti zavřel ústa s tím, že českému slovu zúčastnění nebudou rozumět. Bylo by zcela zbytečné číst celý žalm při tak dlouhém shromáždění. Zaražen uposlechl a shromáždění jen pozdravil. Byl jsem hanebný manipulátor. Po čase jsem přijal za své jadrné slovo kolegy v podobné situaci: „Bylo mi odpuštěno, ale nemohu zapomenout.“

Spjatost s rodnou hroudou

Život Josefa Dvořáka byl celoživotně spjat s rodným krajem, lidmi, půdou a zvířaty. Vedle toho však, sám biblický písmák, snil po celý život o studiu, a tím nabytí skutečné moudrosti, kterou tak oceňoval. Nanovo v mysli se mnou hovoří Josef-kurátor. V tu chvíli přichází jeho syn Josef, dnes již sám kurátor, tehdy student vysoké školy, lyžař-běžkař a blízký kamarád. Tatínkovu úctu posadí na teleckou hroudu, na které jsme stáli. Houkne otci přes rameno: „Tak co děláš, Tomáši? Nic neděláš?!“ Teprve moje práce v lese ho přivedla k solidární citlivosti a jakýmsi formálnějším ohledům vůči mé osobě, čehož si ješitně vážím. Před mou lesařinou a sestoupením mezi ostatní „smrtelníky“ měl s pozitivním vyhodnocováním mé farářské práce „určité potíže“.

Ovšem oba, otec i syn Dvořákovi přistupovali k živé i neživé přírodě s ohledy, kterých by nebylo na škodu si povšimnout. Josefu Dvořákovi-seniorovi byli asi koně po rodině a některých dvounohých tvorech ve vsi živáčky nejbližšími. Zase v duchu vidím, jak my dva vezeme s koňským povozem náklad prken na střechu farské garáže. Naproti Sedliště je cesta z Jimramova do Borovnice zúžená, sevřená svahem tak, že potkání povozů či aut je svízelné. A koně si to šlapou domů do Telecího pro bratra Dvořáka snad příliš bezstarostně poblíž krajnice, což znamená nebezpečně blízko svahu pod cestou:
„Kam to deš, ty krávo!“ vynadal vozka koni. Snad se tehdy oba koně ohlédli. V očích se jim určitě zračila ona typická poklidná koňská moudrost. A my dva jsme měli příležitost se zastydět, že by snad vůbec kdy zatoužili něco vyvést.

Tomáš Bísek