(ČB 12/2018) K dlouhému pobytu v zahraničí se člověk může dostat i naprostou náhodu. Jako se to stalo mně. Jednoho prosincového večera jsem si začala plánovat léto a hned mě trkla do očí nabídka mezinárodního tábora v Rumunsku. Neváhala jsem a hned napsala na oddělení mládeže, že mám zájem a chtěla bych se přihlásit. Jako odpověď mi ale přišla nabídka strávit tři měsíce v kempu v Americe.

Poslechněte si článek:

Rozhodování ani přípravy nebyly dlouhé
Geograficky má USA k Rumunsku daleko a délka pobytu také jemně překračovala dobu, kterou jsem chtěla strávit mimo ČR. Ale co by byl život bez dobrodružství…

ČCE v červnu tohoto roku uzavřela partnerství s La Crosse Area Synod. Jedná se o „seniorát“ v církvi ELCA (Evangelická lutherská církev v Americe). Tato církev posílá každý rok pozvánku do svých partnerských církví pro mladé lidi ve věku 18–30 let, aby přijeli do Spojených států pracovat s dětmi na letních táborech. Každý rok se zúčastní zhruba 20–30 lidí z celého světa.

Pobyt začínal v Chicagu, kam se sjeli všichni mezinárodní vedoucí, aby spolu strávili čtyři dny a mohli se navzájem seznámit, poznávat město a připravovat se na budoucí pobyt v kempu. Poznala jsem lidi z Austrálie, Thajska, Malajsie, Lotyšska, Polska, Zambie, Madagaskaru, Guatemaly, Kolumbie, Brazílie a mnoha dalších států.

A jak jsem se pak měla v táboře s tlupou Američanů?
Hned jak jsem do kempu přijela, zarazilo mě, jak otevření a přátelští všichni byli. Okamžitě jsem musela vstřebávat strašné množství informací, které se na mě valily ze všech stran, ať už to byly písně, hry, provozní informace, pravidla, nebo jména vedoucích, se kterými jsem měla strávit celé léto.

Největší strašák (hned po cestování letadlem) byl pro mě ovšem jednoznačně jazyk. Doma jsem si svojí angličtinou byla docela jistá, ale jakmile jsem se chtěla zúčastnit konverzace s rodilými mluvčími, byl to boj. Ani nemluvím o tom, jak si dělali legraci z mého přízvuku.

Po dvou týdnech jsem se nicméně rozmluvila a po třech týdnech mě začali brát jako Hanču, a ne jako tu holku z východní Evropy. Občas se mi zdálo, že hlavní náplň mé práce bylo šířit osvětu o České republice. Ani nespočítám, kolikrát jsem se musela ohradit, že když existovalo Československo, ještě jsem nebyla naživu.

Největší výzva byly děti
Každý ví, že děti jsou upřímné, někdy až moc. Denně jsem musela odpovídat na otázky, proč mluvím tak divně. Jestli v Evropě nosíme boty. Jestli nám teče voda a jestli vím, co to je mobilní telefon. Po prvním týdnu jsem toho měla dost. Říkala jsem si, že to nezvládnu, že radši pojedu domů. K tomu ale naštěstí nedošlo. Nakonec se všechny děti chtěly naučit česky, vedoucí nevyjímaje.

Tohle léto asi jen tak nezapomenu
Aby člověk byl vedoucí na táboře, musí mít tuhý kořínek. Během školení vedoucích nás sice připravovali na všechny možné situace, ale když pak skutečně přijdou? Zažila jsem, jak koně, kteří patřili k táboru, protrhli v noci ohradu a rozutekli se do okolí a vedoucí je museli jít chytat. Zažila jsem, že část kempu se zatopila, že dva vedoucí převrhli kánoi a spadli do jezera plného pijavic a že nám úplně poslední den uteklo dítě jen v pantoflích na docela rušnou silnici. Zažila jsem střetnutí s kojotem a vodácký výlet na Mississippi.

Bylo to náročné a bylo toho hodně, ale neměnila bych a hned bych jela znovu.

Hana Jindřišková