(ČB 12/2018) Co je diakonické setkání, které mělo letos osmnáctou reprízu? Jak vypadají exercice? Jak se zastavit, spirituálně prožít darovaný čas? Bude to dobré? A k čemu? To mi vířilo hlavou, když jsem sbírala odvahu přihlásit se na Diakonické setkání, jež každoročně nabízí Diakonie ČCE. Podtitul – duchovní zastavení pro ty, kdo slouží – se mi zdál v mé situaci přiměřený. Devět let v šéfredaktorském křesle Českého bratra se pomalu završuje a to je více, než v něm strávil kterýkoli z mých předchůdců. Načerpat trochu sil a zejména „načerpat z vody živé“ jsem vyhodnotila jako dobrý nápad. A tak jsem strávila tři dny v Bystřici pod Hostýnem.

Poslechněte si článek:

Kromě diakonů (O tom, kdo jsou diakoni a co je diakonát jsme psali v ČB 7+8/2018) byli mezi účastníky vedoucí i řadoví členové středisek Diakonie, farář, pracovnice ústředí církve, pastorační pracovnice a několik emeritních pracovníků z pomáhajících profesí. Téma milosrdenství, nenásilné duchovní vedení, dostatek času k rozjímání i odpočinku, i nahlédnutí do smyslu a krásy pravoslavných ikon provázelo denní čas.

Komfortní ubytování v Sola gratia a vlídné prostředí moderní kaple pohodu ducha i těla umocňovalo. Vycházka na Hostýn či do města na kávu a dortík přispěly k pocitu, že v protaženém těle se usadí i osvěžený duch. A večerní zpívání u klavíru a s kytarou dodávalo pocit, že snad opravdu mládneme. Vše zarámováno podzimním sluncem, větrem a barvami babího léta.

Hlavní náplň setkání se potvrdila do puntíku: prožili jsme čas povzbuzení, soustředění, ztišení a nabrání sil. Čas, který posiluje víru a motivuje ke skutkům služby. Ti, kdo dávají druhým nebo se angažují ve službě potřebným, potřebují také sami přijímat, zapustit kořeny, nechat si posloužit a svoji službu sdílet. A diakonické setkání bylo v tomto smyslu inspirativní, občerstvující a obnovující.

Daniela Ženatá