(ČB 12/2018) Z Českobratrské církve evangelické vzešlo několik postav, které svým významem dalece přesáhly úzké církevní kruhy. Karel Hiršl (1922–1945), jeden z vůdců komunistické odbojové organizace Předvoj, je nepochybně jednou z nich. Přesto není – na rozdíl třeba od Jana Palacha či Milady Horákové – všeobecně známou osobností. Pro komunistický režim byl příliš neskladný, protože Předvoj vznikl mimo oficiální stranické struktury. Antikomunisté zase kvůli ideologickým brýlím měli sklon podceňovat osobní statečnost a zásluhy komunistických odbojářů.
Poslechněte si článek:
K Hiršlovi se doposud příliš nehlásila ani jeho domácí církev, protože se od ní v rozhodující době svého vstupu do protifašistického odboje myšlenkově odcizil. Dluh vůči této pozoruhodné osobnosti zčásti splácí kniha, která zveřejňuje jeho dopisy přátelům totálně nasazeným v říši a přibližuje Hiršlův život v kontextu doby, v níž působil.
Hiršlovu korespondenci lze číst různým způsobem. Především – jak píše v předmluvě editorka Alena Wagnerová – jako výpověď o generaci, které se s vypuknutím druhé světové války zhroutil svět jejich mládí spolu se všemi jeho hodnotami a ideály a která uprostřed všeobecné rezignace pracně hledá novou politickou i duchovní orientaci. Dopisy nejsou promyšleným traktátem vyzrálého myslitele, ale spíš nahlédnutím do ideové laboratoře člověka na prahu dospělosti – člověka pronikavě inteligentního a na svůj věk velice sečtělého, ale taky často tápajícího a příliš rychlého v úsudcích. Na soustavnou a dlouhodobou myšlenkovou práci ani neměl prostor: opakovaně si stěžuje, že v práci musí trávit celé dny a nemůže se věnovat milovanému studiu. Vedle toho rozvíjí rozsáhlou organizační činnost, o níž se ovšem kvůli gestapáckému nebezpečí nedozvídáme z dopisů samotných vůbec nic.
Kvůli nezbytné autocenzuře nemohl do svých textů vtělit vše, leccos pouze naznačuje nebo zahaluje do různých šifer. Sám ostatně připouští torzovitost svých úvah, které se podobají spíš postřehům a místy vtipným aforismům.
Hiršlovy dopisy nicméně zřetelně prozrazují, jak se autor stále více přiklání k marxismu a spatřuje v něm nejen inspiraci k boji proti nacismu, ale také k zápasu o podobu nového poválečného uspořádání. Hiršlův svět se postupně zabarvuje do černobíla, pokrokáři stojí proti reakcionářům, tehdejší politické a umělecké elity jsou souzeny podle toho, nakolik slouží starému prohnilému maloměšťáctví. Při četbě dopisů těžko odoláme pokušení vést vnitřní rozhovor s autorem a z perspektivy historické zkušenosti devastující komunistické vlády mu vytýkat jeho naivitu, nepoučenost a zaslepenost.
Takový pohled má své oprávnění: Hiršl se – stejně jako mnozí jiní – mýlil ve svém přesvědčení, že česká cesta ke komunismu nebude kopírovat sovětskou hrůzovládu a podaří se jí zhodnotit to dobré z domácích tradic, včetně těch prvorepublikových, vůči nimž se jinak spíše vymezoval. Ustrneme-li však pouze u polemiky s autorem, unikne nám leccos důležitého. Především: Hiršlova kritika soudobé společnosti má svoje reálné odůvodnění. Je dobré, že se při stém výročí založení Československa upustilo od idealizace první republiky a poukazuje se rovněž na její tíživé sociální problémy. Navíc jsme také dnes svědky toho, jak lhostejnost k lidem u dna společenského žebříčku uvolňuje cestu autoritářům všeho druhu. Hiršl žel nedomyslel, že stejně jako Hitlerův režim povstal z bídy Německa po první světové válce, může po druhé válce stejný společenský mechanismus vygenerovat nikoli spravedlivější společnost, ale ještě větší nespravedlnosti. A když vyjadřuje své zhnusení z „podvodů, intrik, kšeftaření, protekcí a korupcí“, dobře mu rozumíme, ale zároveň dodáváme, že právě to může být podhoubím pro nástup pevné ruky diktátora, který s tím vším pořádně zatočí.
(Nejen) evangelický křesťan může číst Hiršlovy dopisy jako sžíravou, někdy jednostrannou, ale nakonec snad očistnou diagnózu tehdejšího církevního života, cennou právě v tom, že není povrchní a vnější, ale vyrůstá z osobní zkušenosti. Církev v Hiršlově podání je zatuchlá, ustrnulá ve svých tradicích, „daleko k pravému křesťanství“, ba dokonce je „brzdou v uskutečňování křesťanských ideálů.“ Křesťané příliš tolerují dobové zlořády, uzavírají pohodlné kompromisy se světem a redukují víru na apolitickou záležitost. Místo aby reagovali na velké výzvy své doby, vyčerpávají se věřící neživotným „žvatláním o životě předmanželském“, stěžují si na krizi rodiny (!), aniž by pátrali po jejích skutečných příčinách, a odsuzují emancipaci žen, která prý „kazí děvčata a rodinný život“. Jako by tu Hiršl přímo citoval některé ze současných křesťanských konzervativců! Hiršl dospívá k závěru, že „pravé náboženství vzniká na půdě proticírkevní, byť si třeba říkalo, že v Boha nevěří.“ Tím částečně předjímá teologii smrti Boha, která se v minulém století pokoušela zachránit podstatu Ježíšovy zvěsti po zpochybnění tradičních dogmat a mimo církevní rámec.
Hiršl hledá Boha v tomto světě a nebeské království chce nahradit pozemským. Můžeme namítnout, že zužuje víru na její sociálně-praktickou stránku, která se podle něj „nedá oddiskutovat, odkázat, odmodlit“. Současně si však musíme připustit, že církev selhávala a doposud selhává právě svou nedostatečnou citlivosti vůči sociálním bolestem a jejich odsouváním pomocí různých zástupných problémů.
Hiršlovým oblíbeným biblickým citátem bylo Ježíšovo: „Kdo zachová duši svou, ten ji ztratí. Kdo ztratí duši svou pro mne, nalezne ji.“ Už se nikdy nedozvíme, zda Hiršl svou vlastní blížící se smrt na nacistickém popravišti vnímal jako ono odevzdání života pro Ježíšovu věc. Jistě však svou činnost chápal jako příspěvek k budování Božího království – třeba i bez Boha, bude-li to nutné. Dříve, než ho odsoudíme za to, že nepřípustně strhává nebeské království na zem, zkusme se ptát, nakolik dnes jako křesťané přijímáme politickou odpovědnost za svět a jaké důsledky jsme za to ochotni nést.
Ondřej Kolář
Zůstat plamenem neohnutým. Dopisy Karla Hiršla přátelům totálně nasazeným v říši 1942-1944. K vydání připravili Alena Wagnerová a Tomáš Trusina. Benešov, Eman 2018.