(ČB 11/2018) V evangeliu podle Matouše, v 6. kapitole od verše 31 čteme Ježíšova slova: „Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“

Poslechněte si článek:

Dvě církve, Helvetská a Augšpurská, taky můžeme povědět kalvínská a luterská, se před sto lety spojily v jednu – Českobratrskou církev evangelickou. Byl to odvážný čin. Vždyť každá z nich už měla za sebou téměř 140 let život. Co si od spojení slibovaly? A naplnilo se to, v co doufaly?

Něco ano, něco ne. Tak třeba:
Nenaplnily se představy, že český národ je svými geny více než ostatní národy nakloněn čisté víře v Boha, demokracii, že je otevřen sociálním otázkám. Tato tehdejší představa zní dnes jako hořká ironie, viďte? Vždyť od nás směřuje k ostatním zemím Evropy více uzavřenosti než vstřícnosti, více informací o tom, co nepřijímáme, s čím nesouhlasíme, než ochoty spěchat ostatním pomoci.

Naplnily se představy, že budeme církví ryze českou. Před rokem 1918 se v těch dvou církvích mluvilo česky, německy, polsky, od Bodamského jezera přes jižní Tyroly a Slezsko, přes Lvov, Halič až do Bukoviny… Je-li tato změna k lepšímu, nechám na vás.

Nenaplnily se představy o nepřekročitelné hrázi mezi evangelíky a katolíky. Bohu díky. Vztahy mezi námi jsou nesrovnatelně lepší, než byly v minulosti.

Naplnila se touha, abychom nepropadli přílišné zahleděnosti sami do sebe. Ty dvě církve byly tenkrát obdivuhodné v tom, že překonaly svůj konfesionalismus, to přílišné zahledění do své, a jen a jen své církve. Stále, i dnes, umíme být vůči své církvi kritičtí, nechceme se stát ghettem, a opravdu si nemyslíme, že jsme lepší než ostatní.

K tomu času, který je za námi, patří věrnost mnoha sester a bratří Božímu slovu a statečnost mnohých, zvláště v čase obou krutých totalit.

Patří však k němu i vyznání vlastní nevěrnosti vůči Bohu a jeho slovu. Je nám líto, že mnozí pro svou víru trpěli nevinně, ve vězeních, trpěli zákazem přístupu ke vzdělání, šikanou a ponižováním. Bože, pokorně prosíme, odpusť nám, že jsme se příliš často báli více lidí než tebe.

K bohatství naší církve v oněch sto letech patří lidé vzdělaní – na fakultě, ve sborech, lidé oddaní Kristu a Bibli. K našemu bohatství patří také všechny modlitby, všechna smíření, všechna odpuštění pod dotekem Kristovy milosti, všechna láska, projevená službou, projevená Diakonií, projevená vzděláváním. K bohatství naší církve patří dar živých vztahů k církvím doma, i k církvím v Evropě i za oceánem. Jsme za ně velmi vděčni, posilují nás.

Dost minulosti. Současnost:
Současně, dnes na tomto místě, rádi vyznáváme, že jsme od své církve mnoho přijali a že ji máme rádi!

A hledáme. Hledáme dnes, stejně jako ti před námi, jak žít podle Božího slova.

Ježíš vyzve: hledejte. Tedy – přátelé – výzva k hledání znamená, že nás ještě něco čeká! Ještě nejsme u konce. Hledejme lásku, tužme po spravedlnosti, přijímejme Krista a jeho dary. Přijímejme ho v těch, kdo žijí s námi, přijímejme ho v těch, kdo hledají pomoc. Ať k nám přicházejí z důvěrné blízkosti, nebo neznámé dálky.

Takové hledání život tvoří a vrchovatě jej naplňuje. Když tak činíme, když lásku přijímáme a když lásku vydáváme, můžeme pak vyznat – často ke svému vlastnímu překvapení – něco jsem nalezl, Bože, a jsem na světě fakt moc rád… Nebo to vyznat jinak – ty jsi mne nalezl, Bože, jsi mi blízko, nějak to cítím a jsem za to tak vděčný, že to popsat neumím.

Hledejme, jak být s Kristem. Číhají na nás lecjaké těžké situace. Náhle, nečekaně a hlasitěji než dříve se uvnitř církve Kristovy po celé této krásné planetě ozývají hlasy, které vyzývají ke spolehnutí na osvědčené cesty, ke spolehnutí na již dosažené jistoty. Zatímco mnozí, a já se k nim přidávám, proti tomu namítají: Kristus přece vyzývá – hledejte, tlučte, proste, držte se mne, pojďte se mnou a za mnou a nelpěte na tom, čeho jste již dosáhli. Nestarejte se o to. K čemu vám to, přátelé milí, ostatně jednou bude?

Zaznívají hlasy, že je lepší se uzavřít s tím, čeho jsme už dosáhli, a chránit to pro sebe. Že to je dnes důležitější než hledat, jak pomoci těm, kdo jsou hladoví, žízniví, na cestách, nazí, nemocní, ve vězení. Každý osobně se rozhodujme. Komu věřit? Koho se držet? Ježíš říká: hledejte. To znamená – ještě vás něco čeká, není třeba lpět na současném, to příští, to příští je lepší.

Do myslí a srdcí lidí u nás i na spoustě míst Evropy a světa se loudí strach. Nemá cenu nikomu něco vyčítat. Nemá cenu nic zlehčovat, natož se někomu snad posmívat. Tím se strach jen utvrdí a své pozice posílí. Věříme přece, že strach účinně likviduje láska. Ta tvoří důvěru, poskytuje bezpečí, přináší naději.

Vše se nakonec, milí přátelé, v tomto světě točí kolem dostatku lásky. Přijímejme ji od Boha i od lidí, žijme jí, rozdávejme ji. Na tom záleží.

Čiňme to každý tak dlouho, dokud na tomto krásném světě smíme být.

A církev Kristova, ať se jmenuje tak či onak, ať tak činí tak dlouho, dokud Kristus podruhé nepřijde. Sto let sem, sto let tam. Amen

kázání synodního seniora Daniela Ženatého