(ČB 11/2018) Soubor tří novel katolického kněze Františka Hobizala rozkrývá dodnes kontroverzní téma, týkající se období těsně po skončení druhé světové války. Těžiště příběhu je konflikt mezi českým a německým obyvatelstvem, přesněji řečeno mezi češstvím a němectvím. Až s dokumentární uvěřitelností vykresluje Hobizal tuto stinnou kapitolu naší historie, která vyústila v odsun Němců za hranice československého státu.

Poslechněte si článek:

Na osudech jednotlivců autor nejen zhmotňuje neštěstí této doby, ale také potvrzuje, že nenávist a msta vždy přináší jen zkázu. V prostoru, kde oba národy od věků žily v souladu, nyní platí mrazivě zvrácená logika: hodnota člověka se již nepoměřuje primárně s ohledem na jeho lidské kvality, ale tím, zda jeho jméno zní česky, nebo německy. Tato zeď, kterou nejprve mezi českým a německým obyvatelstvem vystavěli nacisté, dál nelítostně trhá mezilidské vztahy a narušuje osudy všech, jen nyní v opačném gardu. Tento mechanismus je o to zvrácenější, že děj se odehrává v souřadnicích reálných míst Šumavy, která byla odpradávna společný domov Čechů i Němců.

Ve zjitřené a divoké poválečné době se tak tato opojně krásná krajina – kontrastující se šeredností lidského jednání – stává nechtěným spoluúčastníkem nelítostného „vyrovnávání účtů“, které často končilo tragicky. Na místo německých starousedlíků, srostlých s místním způsobem života, nastupují noví obyvatelé, které sem často táhne jen vidina vlastního obohacení. Jiná místa zůstala naopak zcela opuštěna a zmizela: to je případ i obce Cudrovice, z níž zbyla pouze cedule u cesty.

Hobizal se ovšem nepohybuje pouze v rovině jakési umělecké rekonstrukce historických událostí, naopak – prvořadé jsou pro něj osudy jednotlivých postav a psychologická dimenze příběhu. Věnuje se také duchovní stránce věci: zejména poslední novela, Údolí Vogelsang, se zabývá i tím, jak se s mizícím původním obyvatelstvem ztrácely také místní tradice, často úzce propojené s křesťanstvím a církevním rokem, a celá oblast se postupně ateizuje, což je navíc podpořeno dobou tuhého komunismu padesátých let.
Františku Hobizalovi se tak daří realistickou drobnokresbou, mnohdy připomínající stylově i tematicky tvorbu Jindřicha Šimona Baara, zachytit svérázné podhůří Šumavy v jeho cyklické každodennosti. Na jedné straně jemně vykresluje magickou krásu šumavské přírody a nevzrušivý kolorit zdejšího života. Na straně druhé pak s naturalistickou autentičností ukazuje, jak do tohoto poklidného kraje, majícího své zažité pořádky, vtrhly „velké dějiny“, které jej – možná už nevratně – vymkly z kloubů. Hobizalova Šumavská trilogie je pronikavé svědectví o tom, jaké škody je schopen člověk napáchat, vytratí-li se z jeho jednání lidskost.

Adéla Rozbořilová
František Hobizal. Šumavská trilogie. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2018. 2. vyd. 360 s.