(ČB 11/2018) U knih, které se nějak zabývají náboženstvím a kulturou, člověk i jen trochu zkušenější obvykle rychle vytuší, „kdo mluví“ a „za koho mluví“: Zda je autor katolík koncilní, nebo katolík ratzingerián, evangelík, nebo evangelikál, vědec víru do svého bádání integrující, nebo vědec víru vyvracející – a tak dále. Kniha Bohdana Chudoby Člověk nad dějinami v tomto ohledu mate. Mate nejen při letmém pročtení záložky a obsahu, nýbrž i při čtení soustavném.
Poslechněte si článek:
Že je autor této knihy muž nesmírně vzdělaný a hluboký, to je jasné. Že předkládá dosti originální koncept světových dějin jakožto dějin duchovního zápasu mezi světlem a tmou, mezi láskou a sobectvím, to je jasné také. Že v centru těchto dějin stojí Ježíš, v jehož příběhu se propojily a naplnily mytické příběhy všech předkřesťanských kultur, to je jasné nad slunce. Mate však způsob, jakým autor hodnotí ony desítky a stovky příběhů a historických postav, autorů a myšlenek, na nichž tuto svou ústřední tezi vykládá.
Někdy Chudoba působí jako radikálně reformní kritik, který mnohé z toho, co se obvykle pokládá za důležité prvky křesťanské tradice, označuje za výmysly a překrouceniny: Augustinovo „římské“ právnické pojetí Boha i jeho ztotožnění hříchu Adama a Evy s jejich „pádem“ do pohlavnosti. Středověkou scholastickou racionalizaci víry a proměnu Boha v neměnného „prvního hybatele“. Světskou moc církve na Západě i podrobení církve světské moci na Východě. Jenomže jindy působí Chudoba jako ultrakonzervativec, který spílá vší modernitě, reformaci, ideji lidských práv a celé novodobé sekulární kultuře, posedlé podle něj sexem a lidskou svévolí.
K zodpovězení otázky „co je to za knihu“, je proto potřeba zodpovědět otázku, „kdo je Bohdan Chudoba“. Dovolím si být osobní: Tato otázka mě trápila a vzrušovala už dávno, když jsem pracoval na dějinách české katolické literatury. Otázka mě svého času dovedla až do Madridu. Tam, v bytě poblíž slavné galerie Prado, v bytě paní Evy Chudoby, vdovy po autorovi, jsem také autorský rukopis (přesněji strojopis) knihy Člověk nad dějinami poprvé četl. A byly v onom bytě pod klavírem uloženy stohy a stohy strojopisů – historických esejí, románů, básní.
Proč v Madridu? A proč ve strojopisech, ještě několik desetiletí po autorově smrti uložených pod klavírem? V Madridu proto, že Bohdan Chudoba, známý a politicky angažovaný katolický autor, uprchl roku 1948 před komunisty; a že byl odbornou specializací historik hispanista, usadil se právě v Madridu. A ve strojopisech proto, že Chudoba, muž věru „španělsky“ tvrdé, neskladné, urputné povahy, se během několika dekád svého emigračního života dostal postupně do konfliktu prakticky se všemi kolegy a institucemi české kulturní diaspory a zůstal myslitelem osamoceným, jdoucím proti proudu, myslitelem „proti všem“.
V tomto madridském duchovním osamocení tedy postupně vznikal Člověk nad dějinami a řada dalších, většinou dosud v rukopise zůstávajících knih. Před pár lety, když brněnské nakladatelství CDK chtělo vydat z Chudobovy tvorby nějakou menší ukázku, doporučil jsem a doslovem doprovodil knihu Vím, v koho jsem uvěřil: To je na autorovy poměry relativně stručná „summa“ jeho náboženských názorů i klíč k jeho myšlení, a tudíž i klíč k velerozsáhlému Člověku nad dějinami. I v ní se tedy projevuje ona základní dvojklannost či rozpornost Chudobova myšlení – to, co v něm tak mate.
Vyložit tuto dvojklannost a rozpornost lze z autorovy cesty do osamocení: Nespokojen s moderním sekulárním světem, nespokojen s moderní katolickou církví, zvláště pak s vývojem po druhém vatikánském koncilu, jal se na vlastní pěst hledat ideální podobu křesťanství. Takovýchto nespokojenců bylo mezi katolíky ve dvacátém století dost. Většinou však skončili prostě v obyčejném konzervatismu, v idealizaci předmoderního světa, v němž „byl pořádek“, arcibiskup korunoval krále a prostí lidé poslouchali pana faráře.
Také Chudoba si v mladších letech idealizoval předmoderní svět, zejména epochu mu profesně nejbližší – španělský „zlatý věk“ 16. století. Však se také ve Španělsku usadil v městečku Escorial, poblíž proslulého paláce španělských vladařů onoho věku. Jenže s postupem času a svých bádání začínal vidět, že tento „zlatý věk“ v mnoha ohledech zlatý věk vůbec nebyl. V syntéze Člověk nad dějinami proto již téměř žádnou úlohu nehraje. Chudobovo pátrání po „zlatém věku“ křesťanských dějin se stávalo víc a víc kritičtější, ba zoufalejší. Nakonec k žádnému „zlatému věku“ nedospěl. Dospěl naopak k „dekonstrukci“ obvyklého pohledu na křesťanské dějiny: Jen máloco v nich obstojí. Všude samé „lidské nálezky“. Pravé následování Krista lze nalézt v konkrétních příkladech, napříč celými dějinami – ale obvykle jen v ostrůvcích, kontrakulturách a protiproudech, v malých komunitách a v dílech některých myslitelů a umělců.
Chudoba při svém hledání zavrhl téměř celé dějiny oficiální katolické církve – nepřiklonil se však k reformaci. V tom zůstal „Španělem“. Stal se jakýmsi „katolíkem na volné noze“, „katolíkem anarchistou“, „katolíkem proti všem, a zvláště proti většině katolíků“. Nesblížil se ani s tradicionalistickými kruhy, které se také rády deklarují jako „protiproudy“ (ano, narážím zde na jeden dezinformační prokremelský web toho jména…), i když s nimi sdílel některé názory i některé předsudky – jako právě ten vůči reformaci nebo ten o protináboženském působení jistých mocenských skupin (v Chudobově pojetí „chazaři“ neboli ateističtí pseudo-Židé).
Co je tedy kniha Člověk nad dějinami? Určitě dokument; dokument o jednom radikálním osamoceném „přehodnocování všech hodnot“. Určitě to není „učebnice“, kterou by bylo možno vzít a číst a citovat jako „objektivní“ zdroj informací o dějinách a teologii, víře a kultuře. Ale určitě je to kniha pro odvážné čtenáře: Pro ty, kdo se nebojí „přehodnocovat všechny hodnoty“, kdo se nebojí „zajet na hlubinu“. Ale záchranný kruh radši s sebou.
Martin C. Putna
Bohdan Chudoba. Člověk nad dějinami. Praha: Torst 2018, 636 s.