(ČB 10/2018) Naše babička se narodila 18. března 1933 v Kutné Hoře jako čtvrté dítě do rodiny malíře a středoškolského profesora výtvarné výchovy. Jako malá roční holčička prodělala závažné onemocnění, ze kterého se ale jako zázrakem dostala. Lékaři však doporučili rodině, aby dítě pobývalo na čerstvém vzduchu, a tak Fialovi začali jezdit na letní pobyty k rybníku Vidlák nedaleko Kutné Hory. A toto místo se stalo jedním z babiččiných nejmilovanějších; ve svých vyprávěních je vždy s láskou zmiňovala.

Poslechněte si článek:

V roce 1951 poznala svého budoucího manžela, studenta teologie Jiřího Tytla a po čtyřleté známosti se v listopadu 1954 vzali. Jejich první společný byt byla „vikárka“ ve sborovém domě v Praze na Vinohradech, kde dědeček po absolvování vojenské služby nastoupil jako mladý vikář. V srpnu roku 1955 se přestěhovali do Borové u Poličky, kde se jim v září 1955 narodil syn David a v průběhu dalších let dcera Anna a nejmladší dcera Naděje. My děti máme na toto období krásné vzpomínky. V srpnu roku 1968 se rodina přestěhovala do sboru v Libčicích nad Vltavou a po čtyřech letech do Bučiny, kde prožila krásných 15 let.

Ve všech sborech byla babička věrná spolupracovnice svého manžela, varhanice, předčitatelka čtených bohoslužeb a paní farářová. Během pouti po působištích svého manžela měla rozmanitá zaměstnání: šila rukavice, byla kuchařka, uklízečka, laborantka a nakonec prodavačka v poštovní novinové službě. Toto zaměstnání měla moc ráda a věnovala se mu 15 let.

Po odchodu do důchodu v roce 1987 už měly jejich dvě starší děti rodinu a babička s dědou se radovali z prvních vnoučat. Koncem roku 1987 odešel do důchodu i dědeček a společně se přestěhovali do domku v Žabonosech u Kolína, který jim jako církevním pracovníkům synodní rada nabídla k bydlení. Žabonosy se staly milovaným místem všech vnoučat, místem setkávání a odpočinku pro celou rodinu. V roce 1995 se Tytlovi přestěhovali zpět do Borové u Poličky, kde jim nejmladší dcera s manželem nabídli společné bydlení v rodinném domě.

I zde se babička s chutí účastnila práce ve sboru. Během celého života Tytlovi moc rádi cestovali a to nejen po České republice, ale i do zahraničí. V roce 1998 babička těžce onemocněla. Ještě však přitom všem dodávala odvahu a svojí statečností a hlubokou vírou byla všem velikým příkladem. I tento boj jí nakonec bylo dáno dobojovat úspěšně, babička se uzdravila.

Další těžkou zkouškou jejího života bylo úmrtí manžela v roce 2008, po 54 letech společného života. Babičce bylo moc smutno a útěchu opět našla v rodině, víře a sboru. Nadále se účastnila sborového života a působila v Borové i jako členka staršovstva. V posledních letech se už kvůli zdravotním obtížím nemohla účastnit bohoslužeb, sledovala ale každý týden bohoslužby rozhlasové – a nesmělo se rušit!! Spolu s rodinami svých dětí prožívala všechny radosti i starosti, které život přinášel. Měla radost ze studií i lásek vnoučat, z prvního pravnoučka a v posledním roce ze tří svateb, které vnoučata přichystala.

Koncem letošního srpna se objevily zdravotní obtíže, které vyžadovaly hospitalizaci. Ve středu 29. srpna se její zdravotní stav prudce zhoršil. Měli jsme to štěstí, že nám ošetřující lékař sdělil, abychom přijeli. A tak jsme s babičkou mohli být do posledních chvil jejího života. Zemřela tiše a pokojně. Babička bude pro celou naši rodinu příkladem pevné víry, naděje a lásky, kterou nám všem do našich životů předala.

Naděje Brahová, dcera