(ČB 9/2018) Společenství… Když toto slovo vyslovíme, automaticky nás napadnou vztahy mezi lidmi, společenství křesťanů. Proto není bez zajímavosti, že tento termín (řec. koinónia) se v Novém zákoně daleko častěji používá pro společenství člověka s Bohem než mezi lidmi navzájem. Tak například: „Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.“ (1K 1,9)

Poslechněte si článek:

Když tedy mluvíme o vztazích mezi křesťany, ze společenství mezi člověkem a Bohem musíme vycházet. Nikdy bychom se společně nescházeli, kdyby Bůh každého z nás jednotlivě nepovolal do společenství se svým Synem Ježíšem Kristem. Jen díky tomu, že každý z nás má společenství s Bohem, tvoříme společenství mezi sebou.

Evangelista Lukáš o první církvi doslova říká: Pevně se drželi společenství. Jeruzalémští křesťané, ti první křesťané po vylití Ducha svatého, se společenství pevně drželi. Předně se drželi společenství s Bohem. A až poté se drželi jeden druhého.
Držet se něčeho pevně… To zná každý z nás. Už od dětství. Dítě se pevně drží matčiny sukně. Je to jeho opora při chůzi. A také útočiště před neznámým a v jeho očích nebezpečným světem, plným podivných lidí. A jako se děti drží máminy sukně (kolikrát ještě i při prvním vstupu do školy!), tak se my držíme společenství s Bohem. Vždyť jinak bychom ani žít nemohli! Víme totiž, že on je v posledku v našich životech jedinou jistotou.

A teď: Čím kvalitnější je naše společenství s Bohem, čím kvalitnější vztah s naším Spasitelem máme, tím kvalitnější je společenství mezi křesťany. Pokud se pevně držím Hospodina, pokud s ním rozvíjím vztah, pak jsem také přínosem pro své bratry a sestry ve víře. Mohu se stát jakousi berlou, které se druzí smí přidržet.

Ano, společenství je jako berla, které se lidé drží, když sami chodit nemohou. Berla není má noha. A přesto se na ni v danou chvíli spoléhám víc než na sebe. A právě tak společenství křesťanů důvěřuji ve chvílích slabosti víc než sám sobě. Když zůstanu sám a bez opory, pak jistě upadnu. Ale když se budu držet společenství, nespadnu a půjdu dál.

Právě v těžkých obdobích života zjišťujeme, jak je společenství křesťanů důležité. Třeba když slábne naše víra a sílí pochybnosti. Když jsme smutní a zahořklí. Když nevíme kudy kam.

A proto se zamysleme: Tvoříme společenství, ve kterém je jeden pro druhého takovou berlou? Můžou se právě o nás bratři a sestry opřít, aniž by upadli? A co my? Máme dostatek důvěry a odvahy opřít se zase o ně? Nebo raději chceme všechno zvládnout sami – bez pomoci druhých? Možná jsme to ještě nikdy vážně nezkusili: Opřít se o druhé. Dát jim najevo, že jsme slabí, že nemůžeme dál bez jejich podpory. Anebo jsme to zkusili a nakonec jsme spadli. Berla, o kterou jsme se opřeli, nás totiž nepodepřela. To je vždycky veliké zklamání.

Ale třeba si na druhou stranu vzpomeneme na mnoho situací, kdy nám právě naši bratři a sestry pomohli. Kdy jsme se jich pevně chytili a oni se naší oporou stali. A to nám dodá odvahu zkusit to zase znovu.

V každém případě: My se smíme i musíme společenství pevně držet. Sami totiž daleko nedojdeme. A proto: Pane Ježíši Kriste, buď ty sám skutečnou životní oporou pro každého z nás, abychom se směli opírat jeden o druhého ve dnech slabosti. Amen.

Petr Kulík, farář v Javorníku nad Veličkou