(ČB 9/2018) Dříve než čtenáři přiblížím architektonické zážitky ze své dovolené na Slovensku, rád bych se ještě vrátil k reakcím na poslední díl seriálu o díle Jiřího Zejfarta. Nevyjádřil jsem se zcela šťastně o jeho malbě rozsévače v Miroslavi, skryté v nefigurativní šifře. Je třeba ocenit jeho originální a zcela legitimní nápad svobodného ducha umělce zakódovat takto pozorovateli biblické podobenství. Nicméně autor mohl počítat s tím, že šifry se mohou vykládat různorodě. Nedomnívám se, že evangelické umění musí motiv skrývat, ostatně i Tomáš Mazáč ve své nové knize

Poslechněte si článek:

o českobratrském výtvarnictví píše o jiném ztvárnění biblického podobenství, a to o zcela figurativním motivu milosrdného Samařana od Zbyňka Honzala v Jindřichově Hradci. To je také teologicky zcela legitimní. Polemizoval jsem spíše s Mazáčovou knihou než se Zejfartovým dílem. Zejfart podle svých vlastních slov upravil a vybavil více než čtyřicet modliteben a kostelů ČCE a stojí za to se s jeho dílem seznámit. Nemám přehled o místech, kde pracoval, a proto prosím čtenáře o fotografie a další podklady k článku o díle Jiřího Zejfarta pro některé z dalších čísel Českého bratra.

Pět artikulárních kostelů na severním Slovensku
Rád bych ale po prázdninách ještě psal o zážitcích z letních cest, které pro milovníka architektury na bázi dřeva (ale i betonu) byly opět podnětné. Po loňské návštěvě švýcarské sakrální stodoly – dřevěné Archy v Grandchamp (ČB 9/2017) mě tentokrát zaujaly luterské artikulární kostely na severním Slovensku. Zachovalo se jich jen pět a některé jsou na seznamu dědictví UNESCO. My jsme navštívili tři: v Pooraví – Lštění a Istebném (ten doporučuji, výklad vám podá milá paní farářka) a potom turisty nejvíce navštěvovaný, svými rozměry impozantní chrám ve Svätom Kríži u Liptovské Mary pod Nízkými Tatrami.

Artikulární kostely nápadně připomínají naše toleranční modlitebny, jsou však téměř o 100 let starší. Jejich „toleranci“ si vynutili povstalci proti císaři Leopoldovi na sněmu v Šoproni roku 1678. Svolení ke stavbě 38 protestantských kostelů bylo zakotveno ve sněmovních zákonných článcích (artikulech), odtud pochází i jejich název. Kostely musely být stavěny na okraji obcí nebo za hradbami měst, na jejich výstavbu nesmělo být použito ani kamenů ani železa (včetně hřebíků), což mělo snížit jejich trvanlivost. Kostely nesměly mít věž ani zvony a nesměly mít vchod z ulice. Nepřipomíná to něco? Zdá se, že autoři tolerančního patentu o sto let později opisovali. Také přezíravost vůči dřevu jakožto stavebnímu materiálu dodnes přetrvává. Stará Kunzárna v Herlíkovicích by mohla vyprávět.

Architektura těchto luterských kostelů byla ovlivněna slezským vzorem, kde církev augsburského vyznání měla větší svobodu. Zajímavá je i výzdoba interiéru těchto staveb. Řada krásných maleb na plátně nebo přímo na dřevěném obkladu stěn může otevřít českému evangelíkovi, zvyklému na strohé prostory, nové obzory o šíři spektra evangelického umění. Motivy obrazů jsou ale přísně christologické nebo ztvárňují biblické podobenství, často jednoduše a přímočaře; autory některých obrazů byli zřejmě místní lidoví umělci. Zobrazování svatých jsem si nevšiml. Pro slovenské luterány jsou obrazy zcela běžná součást výzdoby sakrálních staveb. Oltářní obrazy jsem viděl i v později postavených kostelech v Liptovském Mikuláši nebo ve funkcionalistém chrámu v Žilině. Funkcionalismu by ale slušelo modernější pojetí oltářního obrazu. Stávající obraz mi spíše evokoval barvotiské stereotypy zobrazování Krista v 19. století a musím přitakat úvahám Tomáše Mazáče, že zobrazení Krista může „dogmaticky“ ustrnout v jedné formě a stylu. Nicméně jde spíše o otázku veřejného vkusu a poptávky než o teologické důvody.

Nová synagoga v Žilině
O to více mě v Žilině zaujala prázdnota železobetonové synagogy v těsné blízkosti evangelického kostela. Židovská obec v Žilině nebyla malá a neologická stavba (doslova v novém tvaru) je impozantní. Prázdnota prostoru dobře vyjadřuje hrůzu a oněmení ze zmizení židovského národa – teologii po Osvětimi. Nové expozice a dočasné umělecké intervence pak nový život a nadějí. V současnosti je synagoga v péči skupiny nadšenců jako stanice moderního umění podobně jako katolický chrám sv. Petra v Kolíně nad Rýnem nebo „naše“ evangelická umělecká stanice sv. Matouše v blízkosti Potsdamer platz v Berlíně, kterou jsem měl možnost také kdysi navštívit. Také zde nový život vyrostl na válečných troskách rozbambardovaných chrámů, které mohly znovu povstat z popela.

Přejme tedy hloubce prázdnoty sakrálního prostoru, která nemusí vyjadřovat jen nepřekonatelnou propast mezi člověkem a Bohem, ale i příběh stavby. Přejme i lidovému umělci, který zachytil biblické podobenství na dřevě kostela pod Tatrami nebo modernímu umění a věčné snaze člověka zobrazit krásu i pomíjivost lidského života či naopak představy o spasitelském zásahu Boha v Kristu do života člověka.

Jan Kirschner