(ČB 9/2018) Lepší asi bude zeptat se: Kam pluješ? Církev je spíš loď než pocestný. Copak může jednomu v podpalubí táhnout hlavou?
A) pár zásad:
Mít napnuté plachty
Nejvíc jde o to udržet naději, že do plachet může přijít dobrý vítr, vítr Ducha. S velkou nadějí čekat, co všechno se může kvůli Ježíši Kristu, kvůli jeho příběhu, z jeho Ducha otevřít a změnit. Být vášnivě zvědav na to, jak se dá pointa křesťanské víry nově a živě formulovat a slyšet,

Poslechněte si článek:

jakou sílu může mít. Taková zvědavost by měla být vidět na farářích i lidech ve sborech. Tuhle dychtivost bych církvi přál na prvním místě.
V církvi jsem totiž potkal dost „aktivistů“, které těšilo hlavně organizování akcí, ale ne jejich duchovní náplň (na programy pak odcházeli za „důležitějšími úkoly“.

Nehledět na hladinu
Důležité je taky, aby posádka lodi nehleděla na hladinu, ale k obzoru. Máme sledovat „proudy světa“, ale nevycházet z nich, kurz lodi přednostně přizpůsobovat pointě křesťanské víry, ne trendům.

Pokoušet se o lákavou nabídku a snižování prahu je dnes tak samozřejmé, že to nic neznamená. Neslibujme si nic od provozování sportu, hudby, zábavy… To dělají a vždycky budou dělat lépe jinde. Důvěřujme hodnotě a smyslu té „věci“ s Kristem. Můžeme zjistit, jakou sílu má její výrazná jednoznačnost a jinakost.

Hledá se perla
Pro perlu je potřeba potápět se i do velké hloubky. Být připraven na velké soustředění na hlavní úkol: dohledat a interpretovat tu pointu křesťanské víry. Zvěstovat by však nemělo znamenat plytce okomentovat text, téma nebo život, může jít o nádherné dobrodružství a slyšení pak také. Po době povrchního plutí přichází doba hlubinné a náročné reflexe. Ale to přece patřilo k rodinnému stříbru naší církve: určitá „hloubavost“, schopnost reflexe.

Co na kapitánském můstku a na palubě?
Ryba smrdí od hlavy, strom roste z kořenů. O firmě rozhoduje, kdo ji vede, jakou má vizi, jak dbá na její fungování. Jenomže církev firma není, je to spíš strom. Roste zespodu. To podstatné se děje ve sborech, pak teprve v seniorátech, co se děje nahoře, je až naposled. Církev se shora nebuduje.

Co pak tedy program strategického rozvoje, diskutovaný na synodu a padající přes konventy dolů? Je samozřejmě nutné uvažovat i o tom, kolik peněz vybírat a jak by mohla vypadat struktura církve. Ale nesmí vzniknout dojem, že tady se rozhoduje o budoucnosti církve! Je to doplňkové přemýšlení, které mohou dělat i ekonomové, ale které by měli nakonec vyhodnocovat teologové. (Potkávám v církvi nemístný respekt před manažerským a ekonomickým uvažováním – jako by mohl být spásný.)

Pamatuji první vlnu „finančního a strategického uvažování“. Někteří si od vypočítávání finančních a jiných kvót patrně slibovali probuzení (lidé nazřou, že je potřeba víc dávat, a to se stane). Nestalo se.

Současná druhá vlna takového uvažování může být ale už nebezpečná. To když vznikne dojem, že strategické přemýšlení je jen „řízená destrukce“, že se tak jen provází nebo dokonce urychluje, co stejně přijde. Nebo když se objeví pocit „rozhodování o nás bez nás“. Slyšel jsem z několika ohrožených sborů: „Založíme spolek evangelíků… půjdeme do soudních sporů s vedením církve o budovy…“ Proti tomu znám taky sbor, který by podle zásad strategie rozvoje neměl mít právo na existenci – není tam moc lidí, ale sbor chtějí udržet, jsou aktivní, mají se rádi a jejich sbírky jsou často tak velké jako v mnohem větších sborech.

Když věci mají padnout, padnou samy, nepotřebují organizačně provázet shora. A když to lidem bude stát za to, peníze budou. A tak mám smutek a obavu, že to, co se děje v našich sborech, zatím za to moc nestojí.

B) pár konkrétních otázek:

Proč máme tak málo farářů?
Důvodů je víc. Hlavně jde o mnoho druhů nejistoty. Myslím, že velkou roli hraje to, že faráři zkoušejí být „profesionální“, což znamená dělit svůj život mezi profesi a rodinu atd… To může mít určitý smysl, ale nakonec to nebude vycházet a celé to přestane dávat smysl. Zmizí totiž cosi podstatného, jakási spontánní celistvost a přesvědčivost, a objeví se cosi tiše destruktivního (jako v manželství, když začnete přemýšlet, jestli nedáváte příliš a začnete hledat míru; to je začátek konce…).

Paradoxně se pak (bez oné bezvýhradnosti) zvýší nebezpečí vyhoření. Když kazatele nenese bezpodmínečnost jako pramen svobody, pak se pokusí věc táhnout svým charismatem a kreativitou a jeho síly nutně dojdou.

Odkud faráře platit?
Když to bude stát za to, peníze budou. Nejpřirozenější mi připadá (i biblická) alternativa: Místo aby farář objížděl mnoho sborů, může mít částečný úvazek, doplněný úvazkem v jiném povolání. Lze mít srdce u teologie a vedle toho být zaměstnán jinde (učitelství je skladbou pracovních hodin zvláště výhodné).
Bude to osvobození pro obě strany. I pro sbory je stresující strach, že svého pana faráře neuživí.

Kdo farářům pomůže?
Větší místo mohou dostat laici. Potřebují k tomu ale pomoc. Ne vzdělávat dosavadním způsobem – akademickým suchým způsobem a v pár setkáních za rok se seznámit s velkými teologickými tématy. Ale na základě dobře připravených programů laiky uvést do sborové práce a poté jim dělat supervizi.

Kam investovat peníze z restitucí?
Církev by neměla s penězi podnikat (zkoušet je sofistikovaně ukládat…) nebo je z restitucí investovat do zlevňování jednorázových místních aktivit průrazných sborů, ale použít je k přípravě pomůcek a programů, které mají obecnější a trvalejší význam a umožní i laikům ve sborech samostatně pracovat.

Pavel Jun