(ČB 9/2018) V socialistické éře jsme s mým mužem neměli nikdy takové to chtivé puzení prodrat se na Západ, škemrat o devizový příslib a takzvanou výjezdní doložku, schválenou v zaměstnání či škole funkcionářem ROH, předsedou komunistické strany a tak dále! A to celé „jen“ proto, abychom mohli nakukovat, jak zářivě se dá taky žít.

Nová situace ovšem nastala, když se náš střešovický evangelický sbor skamarádil, ještě před revolucí, s protestanty z Holandska, z města Oss, jak o tom uvnitř tohoto čísla píšeme.

Poslechněte si článek:

Holandsko! Holanďané nás poprvé pozvali v květnu roku 1989 a my, já s manželem, jsme jeli také. Den odjezdu musel být zřejmě první květen, můj muž šel ještě po ránu na demonstraci na Václavské náměstí. Vrátil se v pořádku; a spolujezdec, kamarád z kostela, ve výpadech na Západ podstatně zkušenější, mě ještě před odjezdem vyrazil dech otázkou: „Máte ňákou škváru?“

Jeli jsme ve čtyřech, vypůjčenou Škodou 1000 MB; byla zelená a měla obrovskou vůli volantu. Německým dálnicím hrubě nestačila. Po stovky kilometrů se neskonale rychlejší automobily valily kolem nás v několika pruzích a ve mně vyvolávaly děs.

V Oss bylo ale dobře. Prostředí evangelického sboru, nám známé a blízké, vneslo do našich poněkud vykolejených niter něco „normálního“, uklidňujícího. Ale povšechný dojem, tvořený vším kolem nás, na první pohled perfektním, nás neopouštěl. Ráj na zemi v podobě usměvavých lidí a jejich dokonalých aut. (Žebráky nebo lidi bez domova, kteří by nám dojem zhatili, jsme tenkrát myslím neviděli.)

Ten ráj na zemi však na nás dotíral i osobně, a trochu útočně. Nezapomenutelné pocity lze do jisté míry charakterizovat výstižnou větou dalšího z našich kostelových kamarádů: „Jak tam tápeme v těch koupelnách!“ Plno trapasů, které se naštěstí většinou neprovalily – jak si pustit vodu, kde je mýdlo? Co hůř – jak spláchnout?! Mému muži se dokonce podařilo zmáčknout na WC pro handicapované tlačítko, které nebylo určeno pro splachování, ale přivolávala se jím pomoc. Dost nahlas zamečela „siréna“; nikdo naštěstí nepřišel.

Výlet to byl určitě pěkný, i poučný, stálo to za to. Od té doby naše každoroční návštěvy trvají dál a dál. Jednou oni sem, podruhé my tam. Někteří z nás sice už mají o pokračování jisté pochyby, ale většina je pořád neoblomně pro. Ostatně – spláchnout na záchodě už umíme, samoobsluhy s barevnými jogurty nás už neohromí; a hlavně, i po těch zhruba třiceti letech naši holandští kamarádi dovedou pro nás vymyslet program, který nás potěší a vždycky je něčím nový. A my v Praze to svedeme zrovna tak. A tak když se rozloučíme, řekneme si vždycky znovu: Ti Holanďani jsou prima; vlastně to zase bylo dobré, ne?

Jana Plíšková