(ČB 7-8/2018) Pokud zavítá seveřan na jižní Moravu k Miroslavi a Znojmu, je uchvácen exotickou krásou lužní krajiny bez jehličnanů s nekonečnými lány polí a vinohradů. Znojmo pak svoji atmosférou již evokuje město skoro italské. Milovníka secese zaujme ve městě bývalý německý evangelický kostel, který je ale dnes již pravoslavný a českobratrští evangelíci používají jako modlitebnu jednu z mnoha pěkných vilek. V době mé návštěvy zde pravoslavní zrovna slavili jitřní bohoslužbu na oslavu vzkříšení.

Poslechněte si článek:

Centrem dalšího sboru s nejmladším tolerančním kostelem je pak městečko Miroslav, kde evangelíci tvořili českou menšinu mezi převážně německými katolíky. Kostel i okolní kazatelské stanice v sedmdesátých letech 20. století vyzdobil malíř a evangelický farář Jiří Zejfart, o jehož díle píše Tomáš Mazáč ve své nové publikaci Hledání českobratrského výtvarnictví.

Zejfartův rozsévač v Miroslavi
V tomto článku bych rád komentoval Mazáčovu chválu Zejfartova ústředního díla na Miroslavsku, malbu symbolizující podobenství o rozsévači, v protikladu k jeho rozpakům nad dílem Miroslava Rady na Vinohradech.

Mazáč cituje základní tezi Zejfartovu ke křesťanskému umění, které nemá svévolně rušit propast mezi svatostí Boží a hříšností lidskou. Podle Zejfarta protestantská teologie vidí mezi světem a Bohem nepřekročitelnou propast, a Boha tak nelze pomocí umění bezprostředně postihnout. Platí to ale opravdu o křesťanství, které věří ve vtělení Boha v reálně lidské tělo Ježíše Krista? Lidské tělo přece zobrazovat lze! Bůh se již neschovává v hořícím keři, propast mezi Bohem a člověkem je v Kristu překonána. Boha můžeme oslovovat Otče či dokonce bratře, nejenom Pane jako muslimové či Židé. Mazáč ve své knize nad to ztotožňuje evangelictví s kalvínským reformovaným přístupem a zcela pomíjí nebo marginalizuje vliv luterský a to, že ČCE je církev unionovaná. Radovo konkrétní figurativní umění proto Mazáč považuje za problematické, bez souladu s tradičním evangelictvím, na rozdíl třeba od náznakového umění Zejfartova. Jak jsem ale naznačil v jednom z předchozích čísel Českého bratra (12/2017), christologické motivy patří k tradici ČCE, i když bohužel byly v řadě kostelů možná právě kvůli kalvinistické unifikaci odstraněny. Když si ale celá církev může připomínat Luthera před obrazem Krista v Ratiboři nebo aktuálně při synodních bohoslužbách v obnoveném kostele Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, měli bychom se nad tím, navíc v roce stého výročí vzniku unionované církve, vážně zamyslet. Kromě opomenutí luterství mám k Mazáčově práci ještě druhou zásadní výhradu. Zdá se mi, že příliš zdůrazňuje určitou uzavřenost evangelické výtvarné identity (tady je třeba spíše napsat reformované) a nepokouší se o ekumenický dialog s vývojem sakrálního umění po II. vatikánském koncilu, které již není barokní; moderní výtvarná tvorba často pracuje se zobrazováním v náznacích a abstrakci.

Rada jako symbol uvolněných šedesátých let
Rada ovšem nepřišel se zcela novým přístupem, který by nám měl být cizí. Přesto že sám nejsem kunsthistorik či výtvarník, domnívám se, že jeho dílo je trvalé a jeho umělecká a finanční hodnota bude časem narůstat. Zejfartovo dílo jako celek hodnotit nemohu, znám jen malby v Miroslavi a okolí. Malba v Miroslavi ze sedmdesátých normalizačních let vizuálně evokuje socialistické nástěnky (zralé klasy úspěšných socialistických zemědělců, které se snaží zničit jestřáb amerického imperialismu), navzdory upřímné snaze o zvěstování evangelia, kterou popřít nelze. Prosím ale o shovívavost, je to jen první dojem z umění, na které má pozorovatel právo bez hlubších četby a znalosti Zejfartova díla. Rozhodně ho však z přílišné svázanosti s režimem nechci obviňovat, i vzhledem k tomu, že v roce 1978 ztratil státní souhlas. Radovo dílo sleduji léta a zejména jeho starší, abstraktnější a méně figurativní tvorba, jakou reprezentují třeba díla v Praze-Kobylisích nebo v Kutné Hoře (viz obálka ČB 6/2018), z mého pohledu přibližují atmosféru svobody, nového přístupu a uvolnění let šedesátých. Může tak být i v souladu s přáním reformovaných evangelíků biblickou zvěst zobrazovat spíše v náznacích, jak o tom Tomáš Mazáč píše. Proto neváhám považovat Radu za umělce formátu Mikuláše Medka, jehož zajímavá díla nalezneme na Moravě také, ale severně od Brna, v Jedovnicích či Senetářově. Myslím, že Radovo dílo bude ještě zrát a nabývat na hodnotě, a kdo ví, zda nebude za několik století hodnoceno podobně jako Rembrandtovo. Chápu, že jasné figury vinohradského cyklu mohou být reformovanému evangelíkovi cizí. Nemyslím si ale, že zobrazené biblické příběhy dokážou strnule spoutat. Množství motivů, nebo třeba jen měnící se osvětlení, nemluvě o zrání a změnách rozpoložení lidské duše, dokážou v obrazech nacházet stále nové a nové úhly pohledu; podobně jako zvěstované Slovo.

Pravdivé umění v Bohuticích
Miroslavský motiv Zejfartova rozsévače mě příliš neoslovil. Naopak ale chci pět chválu na jeho malby v kazatelské stanici v nedalekých Bohuticích. Zejfart zde měl štěstí, že své dílo mohl zasadit do architektonicky čistého funkcionalistického kostela z třicátých let, který místní evangelíci nedávno s velkým úsilím opravili a venkovní fasádě dali pěkný, světle modrý nádech. Zejfart na přední stěně ztvárnil motiv vinného hroznu, „chléb vezdejší jihomoravského venkova“, který k této vinařské obci patří po staletí a nemůže morálně zestárnout jako socialisticky reálná forma miroslavského podobenství, ačkoliv i v Miroslavi mohl být úmysl umělce zcela biblický. I další prvky výmalby Bohutického kostela se Zejfartovi povedly, ať již to je několik křesťanských symbolů na stropě chrámu, nebo figurativní (sic i u Zejfarta!) ztvárnění příběhu o Samsonovi bojujícímu se lvem na zadní stěně kostela.

Rozpaky z Moravského Krumlova
To, že vybavení interiéru více vynikne u kvalitní stavby při dobře zvolených proporcích, je zcela markantní v poslední kazatelské stanici miroslavského sboru v Moravském Krumlově. Jde o jednu z mála sakrálních staveb z dob socialismu (1967), navíc ne příliš zajímavou. Modlitebna je ve tvaru rodinného domu s poutavým sakrálním průčelím a ostrým sklonem střechy, je ale škoda, že tento sklon má jen část krovu. Zajímavá Zejfartova malba Beránka, který snímá hříchy světa, dojem z málo nápadité stavby s temnými barvami prostor zachránit nedokáže. Více mě oslovil příběh zničené synagogy v sousedství, na jejímž původním místě je dnes parkoviště. Doporučil bych rozdělit prorostlý stůl Páně a ambon na dva kusy, posunout harmonium k zadní stěně, celý prostor nově vymalovat, osadit barevná skla a Zejfarova bílého Beránka osvobodit ze stísňující hnědé a okrové barvy. Podle místního faráře Davida Sedláčka visí ve vzduchu otázka, jak dlouho se zde ještě budou evangelíci scházet, než bude i tato stanice uzavřena, jako se již na několika dalších místech v miroslavské diaspoře stalo. Možná ale úsilí o změnu a otevření prostoru by přineslo i nové oživení.

Přeju vám pěkné léto a na svých cestách se těšte z krás umění a architektury!

Jan Kirschner