(ČB 7-8/2019) V prázdninovém čase panuje ve školách i střediscích Diakonie volnější tempo. Ne ale v Klobouku, restauraci v Terezíně, zřizované Diakonií Litoměřice. Odbavovat okolo 200 hostů denně tu musejí pořád. O podniku, který zaměstnává lidi s mentálním handicapem i zdravotním znevýhodněním, jsme mluvili s jeho vedoucí provozu, Veronikou Diasnik.
Poslechněte si článek:
Restaurace se otevřela v roce 2002. S podobným typem sociálního podnikání ale neměla Diakonie zkušenosti. Jak vypadaly začátky?
To jste mě trošku zaskočil. Nepracovala jsem přímo tady, ale o dům vedle, jako vedoucí chráněné dílny. Ale vím, že se tu vystřídala už velká spousta provozních, nebylo asi snadné pracovat s lidmi s různým znevýhodněním – najít k nim vhodné kolegy, vytipovat, která práce by jim sedla.
Vy jste ovšem také žádné zkušenosti pro takovou pozici neměla.
Ne – i když vlastně trochu ano. Jsem vyučená dámská krejčová. Později jsem vystudovala dálkově ekonomickou školu. Ale jestli jsem se do něčeho opravdu nehrnula, tak to bylo pohostinství. Děda i babička byli oba hostinští. Pracovala u nich moje maminka i moje teta. Já jsem v hospodě vyrostla a tak vím, co je to za stres, když restaurace dobře funguje a chodí hodně lidí. Můj cíl tohle doopravdy nebyl.
A najednou stojíte v čele restaurace, která funguje a kam chodí hodně lidí…
To šlo ale postupně. Po nějakém začátečním období na tom byl Klobouk hodně špatně. Vystřídalo se hodně kuchařů, kvalita jídla špatná, pověst se pokazila a návštěvnost klesla. V tu dobu jsem chodila do kuchyně pomáhat. Pak se z dvousměnného provozu stal jednosměnný, zrušily se víkendy i večery, pak to vzdal i kuchař. Šla jsem do kuchyně pomoct bývalému provoznímu, aby se vůbec mohlo dál fungovat. Ten nakonec odešel taky a na mě všechno spadlo.
To zní hrůzostrašně. Co vás přimělo také neutéct?
Zavřít by přece byla hrozná škoda. Vím, kolik stálo sil i peněz podnik vybavit. Také klienti by přišli o práci. Chvíli jsem provoz i vaření obstarávala sama. Pak jsme našli kuchaře a začali všechno znovu rozhýbávat.
Hostů máte dnes už dost, ale také máte v Terezíně velkou konkurenci.
Restaurací je tu opravdu dost, ale málokterá vydrží déle než rok. Otevřou a zase zavřou. Nám se podařilo nalákat stálé zákazníky z firem v Terezíně i okolí. Chodí k nám na obědy. Chtějí se dobře najíst a vejít se přitom do sta korun. To u nás dostanou.
A ekonomicky jste na tom jak?
Dobře. Loni jsme vykázali zisk a v předchozích letech jsme neměli ztráty. Je ale třeba zdůraznit, že jsme sociální firma. Nám stačí, když skončíme na nule.
Kolik lidí s handicapem u vás pracuje?
V restauraci máme zaměstnaných celkem dvacet osob, včetně úklidu a praní prádla. Z nich má 11 mentální handicap, pak je zde sedm lidí se zdravotním znevýhodněním. Kromě těch, co mají dovolenou nebo marodí, jsou všichni každý den v zápřahu.
Kdy si berete dovolenou vy?
Jak to vyjde, ale v kuse maximálně týden. A i když vypnu služební mobil, pořád má dost lidí číslo na ten soukromý. Někdo si objedná oslavu, zákusky… a to je moje práce.
Co jsou podle vás tři nejdůležitější vlastnosti člověka, který se chce pustit do sociálního podnikání v pohostinství?
Trpělivost, houževnatost, pokora. U nás třeba zaměstnanci neberou spropitné – tedy berou, ale dává se do společné pokladny a jednou za rok za ně připravíme pro spolupracovníky s handicapy výlet. Minulý rok jsme byli v restauraci u pana Pohlreicha, letos pojedeme na muzikál.
Na který moment z fungování Klobouku jste obzvláště pyšná?
Já jsem pyšná na každou věc, která se povede. Mockrát už jsem samozřejmě také chtěla končit. Neustálý stres, občas se s někým o něčem musíte dohadovat a to si pak hned říkáte: „Mám to zapotřebí?“ Pak mě ale spolupracovníci něčím dojmou nebo potěší a hned vím, že jen tak neskončím.
Adam Šůra, foto Jan Šilar