(ČB 6/2018) Na třetím zasedání ustavujícího generálního sněmu (18. prosince 1918) byl v evangelické modlitebně na Královských Vinohradech odhlasován vznik synodního výboru, který měl pro nově vzniklou církev prozatímně nahradit funkci Vrchní církevní rady ve Vídni. Sestával z devíti členů, a to čtyř farářů a pěti laiků, kteří byli zvoleni ještě téhož dne v tomto složení:
* Ferdinand Císař (superintendent Moravské superintendence h. v. a farář v Kloboukách)
* Ferdinand Hrejsa (superintendent Východní superintendence a. v. a farář u Salvátora)
* Kamil Nagy (farář ve Vanovicích)

Poslechněte si článek:

* Josef Souček (senior Pražského seniorátu h. v. a farář u Klimenta v Praze)
* PhDr. Antonín Boháč z Prahy
* Ferdinand Kavka (kurátor Pražského seniorátu h. v.)
* JUDr. Josef Král z Prahy
* Ph. Mg. Heřman Rüdiger (lékárník z Prahy)
* Antonín Zahálka (notář z Roudnice n. Labem)

Ke své první schůzi se synodní výbor sešel 14. ledna roku 1919 v Husově domě o třetí hodině odpolední. Tehdy také došlo k volbě užšího představenstva. Předsedou se stal J. Souček, náměstkem F. Hrejsa a jednatelem A. Boháč, zbylými dvěma členy F. Kavka s J. Králem, který mimo jiné zastával i roli právního poradce. Těchto pět členů mělo ve své kompetenci vyřizovat běžnou agendu, aniž by bylo třeba přítomnosti či souhlasu celého devítičlenného výboru.

Správní záležitosti nové církve
Jedním z nejzávažnějších úkolů synodního výboru se stalo pro první měsíce jeho existence vyřízení zdárného uzákonění církve ze strany ČSR, odluka od vídeňské vrchní církevní rady a zřízení bohoslovecké fakulty. Současně museli v nově spojeném církevním společenství upravit obor působnosti úřadům, existujícím na našem území, s jistými úpravami od dob tolerančního patentu, jako byly superintendence se svými výbory a konventy (např. volba farářů, vikářů, dovolená kazatelů nad 14 dní, koupě a prodej církevních nemovitostí, potvrzení nových sborů nebo matriční záležitosti) a pak totéž na seniorátní úrovni. Stranou nezůstal ani generální synod, pod nějž spadaly např. celocírkevní účty nebo disciplinární záležitosti superintendentů. Současně musel podporovat práci tematizovaných odborů, jejichž hlavní náplní byla např. cesta k novému církevnímu zřízení.

Jak se bude jmenovat?
Kromě toho synodní výbor řešil nenadálý problém, a to se jménem církve. Od generálního sněmu v prosinci 1918 byl užíván název Evangelická církev bratrská. Ovšem na jaře roku 1919 se zjistilo, že stejné pojmenování užívá i církev Ochranovská. Tudíž bylo v zasedání synodního výboru nadneseno, zda se má o shodě pomlčet, či o ní informovat vládu ČSR. Na radu JUDr. Krále bylo doporučeno zjistit přesné jméno, pod kterým je Ochranovská církev zapsána, a vládu informovat, jen pokud by byly názvy opravdu shodné. Protože název opravdu totožný byl, rozhodli členové generálního prosincového sněmu (1918) pomocí hlasovacích lístků o dnešním názvu Českobratrská církev evangelická, který předem navrhl synodní výbor.

Církevní zřízení
Ve výše uvedeném devítičlenném složení (s výjimkou zesnulého H. Rüdigera, za kterého nastoupil náhradník B. Mareček z Jičína) pracoval synodní výbor až do zasedání I. synodu v únoru roku 1921, na kterém bylo projednáno nové církevní zřízení. V jeho znění (státem schválené v roce 1922) byl stanoven za nejvyšší správní jednotku církve povšechný sbor, jehož správu vykonává synod, synodní výbor a senior. Synodní výbor sestával z těchto šesti členů: senior, jeho náměstek, kurátor a dalších tří členové (dva z nich byli laici) s volebním obdobím na šest let (s možností druhé volby do dalšího období). V závěru konání I. synodu byli za členy zvoleni J. Souček (senior), F. Hrejsa (náměstek seniora), F. Kavka (kurátor), F. Císař, A. Boháč a J. Král, tedy lidé, se kterými jsme se setkali již v roce 1918 při volbě prozatímního synodního výboru.

O několik let později, na V. synodu v listopadu 1929, se staly některé změny v názvosloví, které se dotkly i synodního výboru – dosavadní titul seniora a kurátora byl upraven na synodního seniora a synodního kurátora. Synodní výbor se měl v budoucnu nazývat synodní radou. Do praxe byly tituly, v jejichž podobě je známe i dnes, uvedeny 9. října 1931, kdy vyšlo nové církevní zřízení ČCE ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého. Že bylo užívání nových titulů vázáno na oficiální vydání Sbírky, nám mohou doložit např. i zápisy ze zasedání synodního výboru, kde k datu 5. října 1931 je zmiňována ještě schůze synodního výboru, další z 19. října již uvádí synodní radu.

Synodní výbor položil na svém prvním zasedání také základy k dnešní Ústřední církevní kanceláři (na jejíž fungování bylo, jako na vrchní církevní orgán, od roku 1919 pamatováno příspěvkem ze státního rozpočtu), ačkoli nebylo v danou dobu nikomu zcela jasné, v jakých prostorách bude trvale sídlit. Především z důvodu poměrně velké úřední agendy bylo nutné zřídit místo tajemníka (později vedoucí tajemník), kterým se na více než 50 let stal Bohumil Valeš, a kancelářské síly. Vznikl i první přibližný rozpočet, s kterým je nutné počítat za roční nájemné kanceláře pro synodní výbor (včetně osvětlení, otopu i úklidu 2310 K) a byl sestaven seznam nutného vybavení, kde jednu z nejvyšších finančních položek představoval psací stroj v hodnotě 3000 K. V dalších týdnech pak za sídlo úřadu prozatímně sloužila klimentská fara.

Úřadovna synodní rady
Dne 19. března byl vznesen na zasedání výboru návrh požádat Spolek Husova domu, zda je možné úřadovat v jedné z místností tehdy ještě nepřestavěné přední budovy Husova domu. Ještě téhož měsíce přišla odpověď, že lze pronajmout jednu místnost za 750 K ročně. Ze zápisů z dalších schůzí se dozvídáme, kterak postupovalo zařizování pronajaté úřadovny základním mobiliářem, jako jsou stoly se židlemi, psací náčiní, elektrická stolní lampa, tabulka na dveře, umyvadlo či stojan na deštníky.

Pronajatá místnost byla však při své ploše 18 m2 nedostačující, zejména pokud sloužila jak pro zasedání výboru, tak i pro personál kanceláře se spisovnou. Proto např. již v září roku 1920 byla podána žádost na Ministerstvo veřejných prací, zda není možné najít vhodné prostory, ve kterých by mohl synodní výbor ukládat duplikáty matričních knih, které před vznikem ČSR uchovávala Vrchní církevní rada ve Vídni. O rok později, v září 1921, se žádost opakovala se zájmem o tři až čtyři místnosti v budově bývalého Státního obilního ústavu na Václavském náměstí v Praze, kde by mohla kancelář úřadovat i uchovávat písemnosti. Krátce na to se však na svém zasedání synodní výbor usnesl požádat o hlavní sál Husova domu.

Kanceláře v Husově domě
To že se nakonec synodní výbor a k němu přináležející kanceláře usídlily v Jungmannově ulici, souvisí s rozhodnutím Spolku Husova domu nechat k budově přistavět další patra. Na den 4. prosince 1922 byla svolána schůzka všech korporací, které měly o nové místnosti zájem. Na ní měl za synodní výbor dr. A. Boháč tlumočit požadavek, aby pro církevní kancelář bylo počítáno s celým třetím patrem. Dle dalších zápisů ze zasedání výboru víme, že se rozhodlo o finančním příspěvku k dostavbě domu a také začala probíhat jednání se Spolkem Husova domu o možnosti převzít celý dům pod správu církve, resp. synodního výboru. O převzetí domu církví bylo rozhodnuto 28. dubna 1923, kdy synodní výbor přislíbil budovu odkoupit. Tato finanční částka by byla využita Spolkem, který by i nadále vykonával správu budovy, k zaplacení přístavby. Odkoupení bylo schváleno synodem v červnu 1923. Po dostavbě (1924) kancelář synodního výboru užívala ke své práci třetí patro domu.

Poslední změna v umístění kanceláří úřadu se odehrála v roce 1937, kdy byla v areálu Husova domu otevřena nádvorní novostavba. Tehdy nalezla kancelář synodní rady své místo v dnešním druhém patře, kde byla situována i zasedací místnost. Ve stejných prostorách najdeme kancelář synodní rady dodnes, jen s tím rozdílem, že kromě druhého patra úřaduje i ve třetím a čtvrtém patře domu.

Adéla Šmilauerová, vedoucí Ústředního církevního archivu