(ČB 4/2018) Na Slovensku, odkud k nám většina Romů před několika desetiletími přišla, žili Romové většinou usedlým způsobem v osadách poblíž zemědělských vesnic. Povolání námezdních zemědělských dělníků byla těžká práce, umožňující jen velmi skromný život. Romové se považovali jednoznačně za křesťany – své děti křtili, měli křesťanské svatby i pohřby – a v kostelích obvykle vyhrazené poslední lavice, až za uličkou. Velké křesťanské svátky však dokázaly bariéry mezi Romy a gadži poněkud narušit. „Chodili jsme do kostela, před Velikonocemi a Vánocemi jsme koledovali po celé dědině, zpívali křesťanské koledy slovensky i naše romské písně,“ vzpomíná romský aktivista Jozef Miker, který žil na Slovensku do svých 16 let.
Poslechněte si článek:
Jenže když v dobách socialismu přišli Romové za prací do Čech, dveře do kostelů našli zavřené. Bylo to v 50.–60. letech, tedy v době rychle probíhající sekularizace, kdy lidé z církve spíše odcházeli. Nedá se ale všechno svádět jen na nepřízeň ateistického režimu – hodně zdejších lidí Romy skutečně pohrdalo (kdo by to chtěl popírat, ať se podívá na jinak agitační starší český film Můj přítel Fabián). Leckteří Romové si však víru přesto uchovali – jen přestala být vázána na instituci církve a stala se vnitřní záležitostí rodiny a jednotlivce. Domácnosti starších Romů jsou dosud vyzdobeny obrazy Krista a panny Marie, vazby k církvi se však namnoze úplně zpřetrhaly – když projeví prarodiče zájem o křest vnoučat, křtí se nezřídka s dětmi i jejich rodiče.
S nástupem svobodného režimu se zdánlivě nic nezměnilo, Romové zůstali na okraji zájmu společnosti i církve. Když přijde Rom do kostela, většinou má pocit, že není vítán – a bojím se, že se často nemýlí. Snad by si členové církve mohly jako první krok říci, že chtějí, aby jejich sbory navštěvovali i Romové.
Pár „našich“ evangelických Romů máme. Někdy se k nám dostali jako děti adoptované do evangelických rodin, jindy je k nám zavála cesta víry. Duch svatý se totiž nedá zaškatulkovat ani etnicky.
Jak to však vypadá ve sborech, v nichž můžeme potkat Romů více? Přibližme si tři příklady ze tří různých církví – v Hořovicích, Berouně a na pražském Žižkově.
Hořovice
V Hořovicích se sbor církve zvané Křesťanského společenství před dvaceti lety transformoval do Církve živého Boha. Pod vedením laskavého lékaře Kamila Sukovského vzniklo společenství, kam začali od roku 2010 chodit celé romské rodiny. „Našli u nás domov, protože viděli u místních lásku a respekt, přitáhly je také naše chvály a hudba,“ vypráví pastor Sukovský. „Do komunity přišly celé rodiny, protože jsme je také po rodinách navštěvovali a respektovali jejich rodinné tradice a hierarchii, například to, že muži sedí v kuchyni u stolu a ženy v místnosti kolem nich. To hlavní je ale samozřejmě Duch svatý,“ dodává.
Beroun
V Berouně vznikla díky misijnímu působení skladatele a zpěváka Jiřího Zmožka asi před dvaceti lety skupina aktivních křesťanů, mezi nimiž byl jeden Rom. Ten do tohoto společenství postupně přivedl mnoho dalších, takže dnes většinu přítomných na bohoslužbách tvoří Romové. Již pět let se pod názvem Svobodný křesťanský sbor scházejí každou neděli odpoledne v evangelické modlitebně. A současně několikrát ročně konají s českobratrským evangelickým sborem bohoslužby společně. Zatímco obvykle se v neděli schází kolem 15 členů Svobodného sboru a 20 evangelíků, při společných bohoslužbách bývá modlitebna často přeplněna. Čtenáři Romského (Českého) bratra budou moci poznat berounský Svobodný sbor také při hudebním vystoupení na celocírkevním sjezdu ke 100. výročí sjednocení ČCE v Pardubicích.
Žižkostel
Na pražském Žižkově je kostelů spousta, ale věřících se v nich často schází málo. V Žižkově sboru Církve československé husitské (CČSH) vznikl před více než deseti lety nejprve pro sociálně slabší děti z okolí nízkoprahový klub Husita. Děti dorůstaly a záhy měly děti vlastní, a tak byla tato služba doplněna klubem Husátko pro maminky s dětmi. Protože obojí provozuje CČSH a činnosti se účastní také např. husitský farář, objevila se myšlenka pořádat společné bohoslužby. K nim byli zvenku přizváni husitský teolog Martin Chadima a autor těchto řádek. Bohoslužby se jmenují romsko-české – a také takové chtějí být – propojovat při nich romskou a českou křesťanskou tradici a umožňovat setkání Romů a neromů ve víře. Bohoslužebná forma se postupně ustálila – Otčenáš se již nemodlí romsky (rozuměl mu jedině farář), nýbrž česky, ale doprovází se ukazováním. Užívají se části husitské liturgie a písně Taizé, zpívané česky, latinsky a romsky. Jindy jsou zvány romské křesťanské kapely z různých míst republiky. Kážou čeští i romští kazatelé a kázání bývají často interaktivní (někdy až moc). Při bohoslužbách také dostávají pravidelně slovo různé romské osobnosti ke krátkému proslovu o víře a životě. Někdy je modlitebna přeplněna, jindy se sejde (jen) kolem patnácti účastníků. Na bohoslužby přicházejí Romové z okolí i romští intelektuálové z celé Prahy; a také přátelé, studenti romistiky a další. „Žižkostel“, jak se mu lidově říká, se stal v průběhu času střediskem křesťanských proromských aktivit – sloužil jako zázemí pro mezinárodní setkání v rámci boje proti vepřínu v Letech, každoročně se v něm koná připomínka romského holokaustu a je základnou pro Roma Pride – pochod romské hrdosti. Bohoslužby se už tři roky konají každé poslední úterý v měsíci od 17 hodin. Přispějí v průběhu času tyto pravidelné bohoslužby k transformaci klasického husitského sboru na romsko-český?
Mikuláš Vymětal, farář pro menšiny; foto Veronika Karlíková