(ČB 3/2017) Protože jsem nevyrůstala v evangelickém prostředí, bývali moji kamarádi zaskočeni, když jsem poprvé řekla něco o sboru. Nejdříve si mysleli, že jsem začala chodit do pěveckého souboru, ale po chvíli jim v tom nějak neseděla zmínka o faráři nebo dokonce o sborové sestře. ,,To s váma zpívá farář“? A ta sestra je tam, jako kdyby se někomu udělalo špatně?
Musela jsem vysvětlovat, že jde o církevní, nikoli pěvecký sbor, že zpěv je součástí bohoslužby, kterou vede farář, a sborová sestra je něco jako sekretářka a farářova pravá ruka v jedné osobě. Pravda je, že v případě potřeby může sborová sestra zaštiťovat i další funkce.

Poslechněte si článek:

Před lety jsem se přihlásila, že budu na sborový oběd vařit adventní guláš. Na faře jsme s ostatními dobrovolnicemi začaly krájením asi pěti kilogramů cibule. Aby nám šla práce pěkně od ruky, přinesla sborová sestra na doporučení pana faráře lahvinku červeného. Po cibuli přišlo na řadu krájet maso a konečně začít vařit. Vzhledem k objemu guláše byla příprava poněkud zdlouhavá, a tak nám sborová sestra došla ještě pro jednu lahev.

Já jsem se mezitím ujala míchání guláše v obrovském hrnci, který stál skoro na třech plotýnkách. Z hrnce šlo krásné teplo a z vína taky. Po deseti minutách míchání jsem stála u plotny jen v tričku, tváře mi hořely a začínala jsem mít upřímnou radost z dobře vykonané práce. A protože se mnou byla spokojena i sborová sestra, odměnila mě sklenkou vína.
Po nějaké době začal vřít nejen guláš v hrnci, ale i krev v mých žilách, slyšela jsem slavíky až z Madridu a jiskřičky v mých očích se proměnily v ohňostroj. Do půl hodiny jsme totiž byli s gulášem uvařeni oba. Jenže on zůstával na faře, kdežto já se musela nějak dostat domů. Z guláše se alkohol varem vypařil, ze mě ne.

Sborová sestra si všimla, že jsem již delší dobu nepromluvila, že jsem se dokonce ani nijak významně nepohnula a jen míchám a mile se usmívám. Zkušená paní mi vysvětlila, že po tak namáhavém výkonu si zasloužím odvoz domů. Neměla jsem sílu odporovat a strašně mile jsem se usmála.

Asi v devět hodin ráno mě vzbudil telefon. Byla sobota a já si uvědomila, že má přijet kamarád Jindřich. Říkala jsem si, že jsem zaspala a on teď mrzne někde venku. Naštěstí jsem se mýlila. Jindřich se omluvil, že bude mít zpoždění, protože po včerejší schůzce s přáteli v kulturně-restauračním zařízení smí podle alkohol testru usednout za volant až kolem 11. hodiny. Říkala jsem mu, že je to v pořádku, že to plně chápu, protože můj denní program je ze stejného důvodu také trochu posunut. Zajímalo ho, na počest koho a kde jsem slavila. Pochlubila jsem se, že jsem vařila hektolitry guláše pro celý sbor na sborový oběd a že mě domů vezla sama sborová sestra. Na to se v telefonu ozvalo Jindřichovo uznalé ,,hmmm“ a zároveň vyjádřil ulehčení nad tím, že na faře byl zrovna přítomen někdo se zdravotnickým vzděláním…

Pavla Hájíčková