(ČB 2/2018) V neděli 17. prosince zemřel v rodinném kruhu evangelický farář a chartista pronásledovaný komunistickým režimem Miloslav Vašina. Pohřeb se konal v sobotu 30. prosince v Praze na Vinohradech. Sborový sál byl zcela zaplněn, s bratrem Vašinou se přišla rozloučit řada jeho „kolegů v černém taláru“, včetně v bílé albě oděného přítele z ekumeny, katolického faráře Václava Vacka. Nechyběli bývalí chartisté, evangelíci ze sborů, kde Míla Vašina působil (Česká Lípa a Náchod-Šonov), i hodně dalších přátel a známých. Kázal jeho nástupce v úřadě, náchodský farář Marek Bárta.

Poslechněte si článek:

Zde Vašina působil nejdéle a zde také až do své smrti se svojí ženou Kateřinou žil. Mnozí hosté pak pronesli pozdravy a vzpomínky.

Miloslav Vašina se narodil 1. října 1946 v Pardubicích, vyučil se zámečníkem a až později mohl vystudovat teologickou fakultu. Státní souhlas k výkonu duchovenské služby však získal až po sametové revoluci. Vzhledem k podpisu Charty 77 byly předtím jeho šance působit jako farář velmi malé, Chartu podepsal hned v lednu 1977. Pracoval proto jako topič, kostelník, dělník v kamenolomu, sanitář. Po revoluci krátce působil v českolipském sboru a pak odešel na Náchodsko, kde kromě sborové práce deset let působil i ve vězeňské pastorační službě. O této službě vyprávěl v rozhovoru pro časopis Protestant 7/2002 (dostupný on-line). O šest let později si pak v Protestantu (3/2008) postěžoval, že v církvi ještě nedošlo k opravdovému zpytování svědomí a vyrovnání s komunistickým režimem. Jeho život i rodinu příkoří ze strany režimu i církve muselo poznamenat. Podrobně jeho životní dráhu zpracovali editoři projektu Paměti národa, volně dostupného na internetu.

Osobně jsem Mílu Vašinu poznal na Českolipsku, kde žil za komunistického režimu a často se sem, mezi své přátele, se svojí ženou vracel. Několikrát do roka zde i v posledních letech kázal, a tak jsem ho mohl poznat i já, „sudetská náplava“. Jeho kázání byla procítěná, mohutná postava (vysloužil si i přezdívku „mašina“), gesta a upřený pohled „vzhůru k nebesům“, to vše na mnohé z nás silně působilo. Také pravidelně četl Českého bratra. Vždy když jsme se potkali, zmiňoval mé články o architektuře nebo o Horském domově v Herlíkovicích. Držel nám palce s obnovou staré Kunzárny.

Ztratili jsme věrného čtenáře a zapáleného, ale kritického člena evangelické církve. Věřím, že nebeský poštovní úřad najde jeho novou adresu předplatitele. Snad jeho kritickou duši nebude náš časopis na nebesích nudit.

Jan Kirschner, foto René Fluger