(ČB 2/2018) „Vstaň a choď! Copak to neslyšíš? Tam na obzoru jsou hory, tak na nic nečekej. Nadechni se horského vzduchu a potíže zmizí, vezmi své lože a choď, prohlašuji tě za zdravého! Škoda každé vteřiny.“ Slovo k textu z páté kapitoly Janova evangelia o uzdravení chromého.

Žijte naplno! Využijte čas! Těmito výkřiky by se dala charakterizovat nová kniha Marka Váchy.

Je to tvoje cesta, tvůj život, tvoje víra, tvoje modlitba. Je na tobě, abys neprožil jen virtuální realitu, ale žil doopravdy. Dnešní doba je agresivní v tom, kolik se nám nabízí možností pozabíjet čas. „Čas, to jsou přitom zlaté vteřiny, stříbrné týdny, diamantové roky.“

Poslechněte si článek:

Ve svých 51 letech Vácha píše: „Vnímám sám sebe již na opačné straně kopce, pomalu sestupujícího. Nervozita či žízeň je den ze dne větší. Nutkavý pocit, že se musím porvat o každou minutu času. Na rozdíl od dávných let už vím, že nepřečtu všechny knihy, které bych rád přečetl, neuvidím všechny filmy, které bych chtěl, už neudělám vše, co bych býval rád udělal… Smrt již není abstraktní možnost, blíží se velmi prakticky…“ Čas je největší z hřiven.

Čas se do nás otiskuje. To, co čteme, na co se díváme, jaké sledujeme filmy, jak rozmlouváme s blízkými, působí jako sochař rysů naší tváře. Každá cigareta, sklenička alkoholu, rozhovor, užitečný i neužitečný. Nejde ale o výzvu sedět doma, abychom nic nepokazili, je to naopak výzva žít naplno. Kluci, je dobře utratit poslední peníze za velkou kytici růží, děvčata, oblékejte se hezky, buďte krásné. A hlavně: všichni tančete! Zkoušejte psát knihy, malovat obrazy. Nebojte se k věcem vyjadřovat, napsat do novin, říct něco do rozhlasu. Když budete psát o katolické víře do katolického časopisu, je to hezké, ale nebojte se jít s kůží na trh, do světa. Když to neřeknete vy, třeba to nikdo jiný neudělá.

Na konci filmu Schindlerův seznam se Oskar Schindler ohlíží zpět a místo radosti nad tím, kolika lidem pomohl a jak jsou mu vděčni, se propadá do těžké deprese: „Mohl jsem jich odtamtud dostat víc!“ Žít naplno – to není jen nezabíjet, neubližovat; to je pomáhat, zachraňovat, být aktivní.

„Pokora neznamená, že se snažíš usilovně přesvědčit, že nic neumíš a nic nejsi, pokora znamená nejprve si být velmi vědom, jaká charismata v tobě jsou a jaká můžeš ještě získat a jaká v sobě můžeš nechat vykvést, co všechno v hloubi tebe ještě je ukryto, poklady, které stačí odemknout. Jen si buď vědom, že všechno, ale opravdu všechno, co jsi získal, jsi získal shora, tvého není nic. Máš něco, co bys nebyl dostal? volá na tebe svatý Pavel.“

Některé kapitoly jako by vyzývaly k odkládání povinností a studia kvůli věcem důležitějším. „Když budeš váhat mezi školní docházkou a vycházkou se slečnou, je to na tobě; co bych udělal bez váhání já, neprozradím.“ Jedna z kapitol ale začíná slovem Studuj! Samozřejmě naplno, studuj v noci, studuj ve dne, studuj, když si ostatní dávají pauzy. Je potřeba, abys byl schopný, odpovědný, neprožil život marně, ale abys „vyryl rýhu do dějin“. Život nemá být především příjemný a zábavný, ale „co k čemu“. Půjčím si Váchovo přirovnání: „Když si stokrát dobře omluvím to, že zrovna nemohu cvičit s činkami, možná nemám výčitky svědomí, ale svaly mi z toho nenarostou.“

Modlete se. „Nauč se modlit a modli se, jak tančíš. Tančíš, jak žiješ. Modlíš se, jak žiješ… Modlitba šetří čas, udělej prosím tu zkušenost. Čas, který dáš Bohu, ti bude mnohonásobně vrácen zpátky.“ Neboj se být zbožný, najdi způsob, jak svou víru žít, spiritualitu, která ti bude blízká. A spiritualitě jiných se nediv, neodsuzuj.

Víra nesmí vychladnout. Chladnoucí víra se začne zaobírat nepodstatnými věcmi: otázkami antikoncepce, přirozeného plánování rodičovství, homosexuality, potratů. Z víry se stává politické nebo obrodné hnutí. Když vychladne, otáčíme se v kostele a hodnotíme, kdo smí, a kdo nesmí jít ke svatému přijímání. Ve výčtu těchto nepodstatných věcí si uvědomíme, že Vácha píše hlavně mládeži katolické.

„Nechci ukázat jednu konkrétní cestu, jedno prožívání života, to nejlepší. Nic takového není, krása je v pestrosti… Spíš v tobě chci zapálit oheň“, čteme v úvodu knihy a Váchovi se to daří.

V anketě Lidových novin Kniha roku 2017 skončila tato kniha na 8.–11. místě. A je dobře, že se šíří i v evangelické církvi, a to nejen mezi mládeží.

Lenka Ridzoňová
Vácha, Marek. Nevyžádané rady mládeži. Brno: Cesta 2017, 106 s.