(ČB 1/2018) PhDr. Jan Pokorný (*1918) se narodil v Brně, po maturitě v roce 1938 začal studovat v Praze bohosloví. Když byly v roce 1939 zavřeny vysoké školy, pokračoval ve studiu, které dál organizovala bohoslovecká fakulta v Husově domě formou seminářů. Po válce složil zkoušky a studium teologie dokončil. Dálkově pak ještě studoval v Brně filosofii, z níž má doktorát. Sedm let byl farářem sboru v Prosetíně, od roku 1952 působil 40 let ve sboru Brno I. Po dvě funkční období byl v nelehkých časech (1969–1981) náměstkem synodního seniora.

Poslechněte si článek:

Celou dobu mu věrně stála po boku manželka Alena, se kterou měli tři dcery. Nyní se těší ze sedmi vnoučat a deseti pravnoučat.

Jan Pokorný vládne i v téměř sto letech bystrou myslí. Když některý sbor potřeboval výpomoc, ještě nedávno z kazatelny přinášel evangelium. Je jedním z mála „pamětníků“ počátků Českobratrské církve evangelické, i když mu v den založení byl pouhý jeden den. Jako člověku, který je stejně starý jako naše církev, jsme mu proto položili několik otázek.

Jak to vypadalo, když jste jako malý chlapec chodil do kostela, do nedělní školy? Co vás bavilo?
Sedávali jsme v kostele v Pellicově ulici v Brně, dnes jde o sbor Brno I, v první řadě na očích dědečkovi Václavu Pokornému. Po kostele bývala nedělní škola, kde mě vyučoval bratr Vladimír Chadim, který se později přestěhoval do Prahy a byl po jedno období členem synodní rady. Jednou jsem v nedělní škole prohlásil, že kázat není žádné umění, a tak mi bratr Chadim uložil kázání vypracovat. Škoda, že se nedochovalo. Bavily mě především starozákonní příběhy o Josefovi, Mojžíšovi, Davidu nebo Šalomounovi.

Musel jste hlídat a starat se o svého o 15 let mladšího bratra Petra, později také teologa a profesora bohoslovecké fakulty? Jak na to vzpomínáte?
Byli jsme tři sourozenci. Já jsem byl nejstarší, o rok mladší byla moje sestra Dagmar a nakonec, za třináct let, se narodil Petr. Rozdíl mezi mnou a Petrem je dobře patrný v tom, že v jednu neděli jsem já byl konfirmován a on, dvouměsíční, pokřtěn. Já jsem ale malého Petra moc nehlídal. To měla na starost sestra. Občas jsem ho vodil do školy. Když byl na gymnáziu, moje tehdy nastávající žena Alena mu pomáhala s latinou.

Co vás přivedlo ke studiu bohosloví?
Především vzor dědečka, faráře Václava Pokorného, a prostředí brněnského sboru. V naší rodině byla celá řada farářů: moji pradědové Benjamin Fleischer a Heřman z Tardy a strýcové Vladimír a Timoteus Pokorní, to nás jistě ovlivnilo.

Co vás na farářské práci hlavně bavilo a těšilo?
Nejraději jsem měl kázání a práci s lidmi. Rád taky vzpomínám na křesťanskou službu, jak ve sboru, tak v synodní radě.

Co pro vás znamená Vysočina?
Velmi mnoho! Od dětství jsme jezdívali na prázdniny do Rovečného, tam jsem měl spoustu přátel. Do škol jsem chodíval pěšky a mohl jsem tak vnímat krásy Vysočiny, a upevnil jsem si zdraví. Můj první samostatný sbor byl v Prosetíně u Bystřice nad Perštejnem, stále na tamější bratry a sestry s láskou vzpomínám a při všech možných příležitostech jsem se tam rád vracel. Když jsem na Vysočině pobýval s rodinou na dovolené, často jsem v Prosetíně a v Olešnici nebo v Rovečném kázal. Dalším pro mne významným místem na Vysočině je Blažkov, kde sbory Brno I a Brno II. vybudovaly letní středisko. Pobyty tam přinesly nejen mně, ale všem účastníkům nezapomenutelné zážitky, stmelení sborového společenství nad Božím slovem, při společné práci a rekreaci.

Jak vzpomínáte na nelehká léta působení v synodní radě v normalizačních letech?

Práce to byla přetěžká. Šlo o to zachovat dva základní úkoly církve: 1. život ve sboru, 2. nezradit své vyznání a křesťanský přístup k životu. Pohybovali jsme se na samé hraně, nikoliv bez pochybení.

 

A jak vnímáte dnešní společnost – skoro 30 let po sametové revoluci?
Po dvou totalitách je dnešní společnost značně zdemoralizovaná a politickým vedením právem zklamaná. Jde jen o peníze a úspěch za každou cenu. Na skvělý odkaz TGM se lidé skoro stydí navazovat. Chybí jim osobní odvaha a poctivost a jakoby nechtějí vidět, co všechno se tenkrát změnilo k lepšímu.

Nad vchodem do kostela v Pellicově ulici je nápis „My kážeme Krista“. Jak vás tento nápis provázel léty působení v prvním brněnském sboru a životem vůbec?
Tento nápis z 1. Pavlovy epištoly Korintským 1,23 mě provází celý život. Byl jsem orientován christocentricky. I na hrob své ženy jsem dal nápis „Kristus život náš“ (Kol 3,4).

Co byste vzkázal čtenářům Českého bratra?
Přál bych si, aby se lidé zbytečně nebáli, nepodléhali strachu z budoucnosti, důvěřovali v Boží vedení a nebáli se trvat na svém přesvědčení.

ptala se Daniela Ženatá,
fotky z rodinného archivu Jana Pokorného