(ČB 1/2018) Michal Plzák, evangelický farář, je pro nás nerozlučně spjat s vydavatelstvím Kalich v Jungmannově ulici v Praze, v těsném sousedství ústředí ČCE. Jako farář působil nejprve v Klášteře nad Dědinou, potom pět let v Praze na Jarově. Šéfredaktorem, jednatelem a ředitelem vydavatelství a knihkupectví Kalich se stal v roce 2002. A na konci roku 2017 v této funkci rád skončil. S bývalou ženou Elen, rovněž farářkou ČCE, mají tři děti, Mikoláše, Sáru a nejmladšího Františka, který nyní v Kalichu pracuje také.

Poslechněte si článek:

Myslím, že když se aspoň v pražské ČCE řekne slovo Kalich, jasná většina si vybaví tvé jméno. Kolik už je to let, co tady působíš?
Nastoupil jsem v roce 2002, je to teď 15 let. Pro Kalich jsem napsal pár posudků už jako student-bohoslovec v 80. letech, pak i jako farář. Nabídku práce jsem od Kalicha dostal v roce 1997, šlo spíš o menší výpomoc v době, kdy jsem se stal farářem na Jarově. A o pět let později, když se Ema Suchá rozhodla v redakci skončit, jsem tam začal naplno.

Kdo je Ema Suchá?
Má předchůdkyně, dlouholetá redaktorka a posléze ředitelka a jednatelka Kalicha po Luďku Brožovi. Na teologické fakultě nás učila stylistiku. Jednou jsme měli za úkol napsat nějakou recenzi a Emu možná zaujal můj text o Denících Jiřího Ortena, ač ta kniha vyšla už koncem padesátých let. Poznala, že je mi literární svět blízký, že má ve mně spojence a po nějaké době mi práci v Kalichu nabídla – v roce 1990 jsem se stal členem redakční rady, tak začala těsnější spolupráce.

Co všechno jsi dělal předtím?
Po absolvování gymnázia na Sladkovského náměstí v Praze jsem byl přijat na Vysokou školu ekonomickou, obor ekonomická statistika; z třiceti studentů byli v našem v kruhu jen dva, co to opravdu chtěli studovat, my ostatní jsme byli samí posbíraní zoufalci, přijatí na odvolání. Po dvou letech jsem skončil, jinak bych se zbláznil. Šel jsem na jeden rok pracovat do skladu Československého spisovatele, tehdy hned vedle kostela u Martina ve zdi; byl to čas všelijakých hodně intenzivních literárně-hudebních aktivit a přátelství. A v roce 1984 jsem začal studovat teologii. Na fakultě jsem zůstal déle, studoval jsem v Cambridge a v Londýně a půl roku jsem spolu s dalšími dostal navíc díky stávkovým a dalším aktivitám po listopadu 1989.

A po studiu?
Na katedře systematické teologie u Jana Štefana jsem jako asistent krátce učil angličtinu. Pak jsem odešel na první farářské místo do Kláštera nad Dědinou (1991–1997). V Kalichu jsem začal pracovat na malý úvazek v roce 1997, to už jsem byl farářem v Praze na Jarově. Časem ovšem začalo být jasné, že obojí dál dělat nepůjde, ve sboru tedy začala pracovat naplno Elen a já odešel definitivně do Kalicha.

Ten konec farářování byl nakonec docela radikální. Jak se na to sám díváš?
S pár kolegy faráři jsme občas mluvívali o tom, že faráři nemají obvyklé starosti takzvaně obyčejných lidí, kteří si na všechno musí vydělat. Tak jsem tehdy dosti akademicky a idealisticky horoval pro to, aby si farář po několika letech služby „odskočil“ do civilního zaměstnání, aby viděl, co formuje mentalitu těch „normálně“ vydělávajících. Tohle jsem tedy pro sebe bral jako určitou omluvu. Nehledě na to, že Kalich s církví úzce souvisí, krok úplně jinam to tedy nebyl.

Říkáš „odskočit si“, ale přitom už je to napořád, ne?
Asi ano, a musím přiznat, že se mi vlastně ulevilo. Nikdy jsem toho nelitoval. Já jsem se v té farářské roli necítil úplně dobře. Farář musí u všeho být, mít na všechno názor, na požádání se pomodlí, zorganizuje zájezd… Zatímco já bych byl nejradši zalezlý někde v koutě a pozoroval to dění vskrytu a všemu nechal volný průběh. Což ale neznamená, že by mě leccos netěšilo, rád jsem měl třeba práci s mládeží a vážil jsem si poctivosti a odvahy některých lidí ze sboru vírou neokázale žít. Odchod ze sboru byl pro mě ale určitě snazší, když jsem svou práci mohl předat Elen, které jsem důvěřoval.

V čem tedy spočívá práce ředitele a šéfredaktora Kalicha?
Vymyslet tituly, které budeme vydávat. Hlídat, aby knihy byly udělány dobře, aby na to všechno byly peníze a aby bylo na platy. Zajišťovat provoz. Ručit za společnost svým majetkem. Musím přiznat, že jsem k tomu přistupoval dost lehkomyslně, možná naivně. Nějak jsem tu celou váhu nebral moc na vědomí: „Prostě budeme dělat knížky.“ Platy podprůměrné, i prodavači v knihkupectví měli peníze opravdu ubohé, všichni jsme to dělali z nadšení pro věc. Navíc to krásné místo – Jungmannova 9, kdo by si nepřál tam pobývat a přitom se podílet na věcech, které ho baví. Musím ale zdůraznit, že Ema Suchá mi byla velkou pomocí, zůstala v Kalichu jako redaktorka dalších deset let. První roky jsme dělali třeba 25 titulů ročně, v té době jsme v redakci byli čtyři. Pro srovnání – loni jsem tam byl už sám a knih jsem vydal asi osm.

Co tu změnu způsobilo?
V roce 2008 nastala světová finanční krize. Kniha je zbytné zboží, lidé knížky přestali kupovat, hotové peníze nebyly, náklady na výrobu vzrostly. Počet vyrobených výtisků klesá, knihy se proto zdraží – a už to jede… Redukuje se počet úvazků, tím pádem není tolik inspirace a energie, každého osla umoří stokrát nic, když je na to sám.

Měl jsi jako nový šéf Kalicha nějaké ambice?
Chtěl jsem, aby se Kalich profiloval jako dobré, „normální“ malé nakladatelství, které vydává kvalitní literaturu bez přívlastků. Tak to zavedla už Ema. Nechtěl jsem slýchat – „vy máte peníze od církve a děláte spíš tu ideologickou literaturu“ (peníze od církve jsme žádné neměli). Chtěl jsem, aby nás jiní nakladatelé vnímali a respektovali jako kolegy. Aby lidé, s kterými spolupracujeme (grafik, překladatel, redaktor, editor atd.), nebyli dobří jen profesionálně, aby tam byla i lidská a názorová blízkost. A to se myslím podařilo.

Část vaší produkce je tedy tak říkajíc nenáboženská…
Protože tu náboženskou si ti naši evangelíci moc nekupují. Bohužel jsem seznal, že tradované rčení – evangelíci jsou elita, písmáci, co čtou – je mýtus, knížku si nekoupí; nebo jen hrstka.

Přece jen bych ale věřila, že ve srovnání s většinou je mezi evangelíky těch, kteří čtou, víc.
Ti čtoucí jsou minorita v minoritě. Když vydáme něco, co má přesah mimo církev, třeba Jiřinu Šiklovou, prodá se přes 10 tisíc kusů. Zatímco například solidní knížku o výseku dějin pro evangelíky nějak zajímavém nebo třeba Tillichova kázání, která by u nás měla rezonovat, vydám v nákladu tisíc kusů – a prodám polovinu. A jiný indikátor, nepřímý: knížek, které jsou pro evangelíky zajímavé, prodáme v celorepublikové distribuci mnohem víc než u nás, kde přitom „naši“ mají 20 % slevu.

Určitě by se ale našly i pozitivní příklady, ne?
Jasně, nechci kňourat ani vyčítat. Před lety bylo například občas slyšet, že je třeba znovu vydat Sešli světlo své, dobrou, starou knížku modliteb, která se za bolševika dotiskovala venku. Já jsem měl přitom ale pocit, že by to chtělo něco současného, a tak pro nás Honza Jun s Rut Kučerovou připravili novou knížku modliteb, o kterou je velký zájem dodnes, takže teď bychom se samozřejmě mohli bavit i o tom, nakolik děláme knížky, které evangelíci opravdu chtějí a potřebují.

Co považuješ za svůj velký počin?
To by určitě bylo bilingvní vydání textů Boba Dylana z roku 2005. Spousta lidí mi nevěřila, že se to vyplatí, náklady na výrobu byly obrovské, a pak se to prodalo za několik měsíců, za rok jsme dělali dotisk a ten je zase pryč. Dnes by za to lidi dali tisíce v antikvariátech, kdyby se to tam objevilo.

A kolik peněz ta kniha stála?
888 korun. Když jsem ji začal připravovat, volal mi Milan Gelnar, ředitel nakladatelství Argo, jestli jsem se nezbláznil a kdo že si to tady asi koupí. A bylo to fakt břemeno. Dylanovy texty! Přeložit, zredigovat, vkusně vypravit po stránce grafické… Ale podařilo se to a ještě k tomu knihu přivezli z tiskárny den předtím, než tady měl Dylan na podzim 2005 koncert.

Mohl bys tedy říct, proč vlastně v té funkci šéfa končíš?
Jsem tu moc dlouho a jsem unaven. Chybí mi už nadšení, pořádné nápady. A pak ty starosti o peníze… Kalich prostě potřebuje nového náčelníka. Ale s Alešem Palánem, novým šéfem, bych tu rád jako redaktor ještě nějakou dobu zůstal, on má nápadů spoustu a umí spolupracovat, lidsky si dobře vyhovíme.

Máš nějakou představu, co budeš dělat, až v Kalichu skončíš úplně?
Už desátý rok učím v institutu CERGE-EI (Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium), přednáším studentům z Ameriky i z Evropy o pochopení holokaustu. Ta komunikace s mladými mě nesmírně těší, k tomu to neustálé bádání a přemýšlení – tak u toho asi zůstanu.

Co tě v Kalichu bavilo nejvíc?
Těžko s určitostí jmenovat nějaké „nej“. Většina z těch titulů byla pro mne událostí. Třeba rozhovory. Nakonec jsme jich připravili celou „řadu“ – začalo to Sváťou Karáskem, pak Miloš Rejchrt a další. Krásná práce. Vždycky to byl tak rok intenzivního kontaktu. Ale i tímhle můžu doložit ten svůj dojem o evangelických čtenářích – Sváti se prodalo nějakých 10 000 exemplářů, včetně dotisku, mělo to velký ohlas i mimo církev. Miloše jsme vydali 2000 kusů, a jestli se prodala polovina? Evangelík se z té knížky mohl nejen dozvědět o neznámé historii církve, ale taky pocítit, jak Rejchrt svěže a neotřele myslí – je to zábavné, fundované, dialogické – a opomíjené.

V čem je Kalich výjimečný?
Na to by měl odpovědět někdo jiný, kdo může srovnávat. Já bych si vypůjčil odpověď, s níž se najisto ztotožňuji nejen já, ale i mí kolegové v Kalichu. Nedávno jsem četl trsy rukopisných vzpomínek Jana Mazla, který byl v Kalichu dlouholetý vedoucí, a on píše, jak byl Kalich vždy místem setkávání. I když se měnil režim, tuhle funkci si pořád zachovával. Za protektorátu to bylo konspirační místo, letáky se tam schovávaly v trezoru. Vojta Beneš, bratr prezidenta, sociální demokrat, si tam chodil po válce zatelefonovat, protože doma ho odposlouchávali… Přemýšlel jsem o tom udělat z těch pamětí malou knížečku. Je to hezky psané, s lehkostí a určitým šibalstvím.

A ještě něco, z čeho mám trochu strach: občas zaslechnu hlasy, jestli by nebylo lepší prodejnu „pustit“. Hrozná představa! Měli bychom si vážit toho, že to místo, kde se lidé potkají nejen nad knížkou, tu pořád je. Kdoví, jaká bude politická situace, možná zase bude potřeba přechovávat letáky, potkávat se s hrstkou stejně naladěných lidí… Internet i jako obchodní komunikátor je zabiják lidského světa a vzájemnosti. A malá nezávislá knihkupectví zanikají. Seidl ve Štěpánské, Fischer v Kaprovce, Karmelitáni v Jindřišské, teď skončila Brána v Ječné. V centru jsme už jen my a bývalý Torst, nyní Ostrov. Když k nám někdo přijde pro nějaký obskurní titul, my jej objednáme, knížku seženeme nebo poradíme alternativní útěchu. V Luxoru se na něho vykašlou, oni to ani nenajdou! Když si někdo objedná knížku od Vyšehradu, ti nemají žádnou výdejnu, všechno to jde přes nás. Prostě to místo tady funguje.

S farářskou prací jsi tedy skončil. Kážeš někdy ještě?
Dříve občas ano, dnes už vůbec. Po odchodu ze služby jsem zjistil, že mi život ve sboru nechybí. Ale teď se občas začínám v neděli plaše vracet, uvědomuji si, že mi společenství chybí. Jistě že v církvi nemají všichni stejné názory, ale jsou v něčem podstatném sjednoceni, i to hádání má hranice a obzor. Poměry v české společnosti člověka vyloženě vedou k tomu, aby si takové společenství našel, a zůstal tak při zdravém rozumu a nezačal ho likvidovat strach. A vážím si toho, že naše evangelické společenství produkuje výrazné, inspirující, občas vpravdě hrdinské osobnosti. Evangelictví je totiž opravdu zvláštní kategorie – oživování biblických příběhů v kombinaci s kritickým myšlením a občanskou odpovědností – to je identita, kterou tady nikdo jiný nemá. Tak ještě aby se její příslušníci vrátili k tomu čtení.

Jana Plíšková