(ČB 12/2017) V pátek 15. prosince by oslavil 159. narozeniny německý evangelický teolog (a také orientalista) Johannes Lepsius. Stojí za to si jeho jméno, a zejména jeho osobnost připomínat, a nejen v evangelických kruzích. Narodil se v rodině Karla Richarda Lepsia, zakladatele německé egyptologie, a mezi jeho pěti sourozenci byli i další významné osobnosti – bratr Richard (*1851) byl rektor Univerzity v Darmstadtu, Bernhard (*1854) byl ředitel chemické továrny v Griesheimu a o rok starší Reinhold (*1857) byl známý portrétista a člen Pruské akademie umění.

V létě roku 1916 publikoval Johannes Lepsius v Německu svoji Zprávu o situaci arménského lidu v Turecku. O co ve zprávě jde, to přesně pojmenovává rovněž rezoluce české Poslanecké sněmovny z dubna 2017, navržená a prosazená poslancem Robinem Böhnischem – v letech 1915 až 1918 istanbulská vláda, vedená tzv. „mladoturky“ v čele s triumvirátem, tvořeným ministrem války Enverem pašou, premiérem a ministrem vnitra Talatem pašou a ministrem námořnictva Džamalem pašou, rozpoutala systematické deportace arménských obyvatel ze všech oblastí tehdejšího Turecka s jednoznačným cílem Armény zlikvidovat. Zásadní část genocidních operací proběhla v roce 1915. Odhadovaný počet obětí z řad mužů, žen i dětí čítá jeden a půl milionu. Arménská genocida v Turecku se považuje za první systematickou genocidu dvacátého století, také se jí někdy říká arménský holokaust.

Paradoxní bylo, že „mladoturci“, tedy Strana jednoty a pokroku, se v roce 1908 těšili jednoznačné a významné podpoře tureckých Arménů při převratu proti tehdejšímu sultánovi Abdülhammidovi, který začal s vyvražďováním Arménů už na sklonku 19. století. V letech 1895 a 1896 se z jeho vůle staly tzv. „arménské řeže“, jimž padlo za oběť podle různých odhadů 80 000 až 300 000 lidí. V průběhu Velké války pak na tyto masakry navázala nacionalistická mladoturecká vláda Talata paši a Envera paši ještě systematičtějším a krutějším způsobem.

Johannes Lepsius byl nejen evangelický teolog, ale také znalec arménské historie. Arménům se usilovně snažil pomoci už v době Abdülhammidových masakrů. A v roce 1915 podnikal možné i nemožné, aby smrtící deportace zastavil. Absolvoval i dlouhý rozhovor se samotným Enverem pašou, kterého se snažil od vyvražďování nevinných lidí zrazovat. Rozhovor posléze zveřejnil v druhém vydání své zprávy o genocidě, která vyšla pod názvem Ulička smrti arménského lidu. Turecko bylo ve Velké válce německým spojencem, cenzura proto z obavy před spojeneckou reakcí krátce po druhém vydání Lepsiovy zprávy její distribuci zakázala. Nicméně včas se podařilo mezi čtenáře rozšířit na dvacet tisíc výtisků obou vydání.

Českému čtenáři může Lepsiovu heroickou snahu přiblížit román pražského německého spisovatele Franze Werfela Čtyřicet dnů, který můžeme vřele doporučit. Kniha je stále dobře dostupná, naposledy vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2015.

Johannes Lepsius zemřel 3. února 1926 v italském Meranu. Patří k osobnostem, které se před světskými záležitostmi a děním kolem sebe neuzavřely do svého nitra, a dokázaly tak velké věci. Johannes Lepsius byl evangelík, jehož jméno Arméni nikdy nezapomenou, ale připomínat bychom si ho měli také my.

Jakub Kašpar