(ČB 10/2017) Martin Luther pro sebe označil za rozhodující 17. verš z první kapitoly Pavlova listu Římanům: „Vždyť v něm (v evangeliu) se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘“ A charakterizoval jej, že pojednou vstoupil otevřenými dveřmi do ráje. Jde o zjištění, že vlastními silami nelze dojít spásy ani klidu, že je třeba přestat mít o sobě a svých schopnostech iluze a nechat si pokoj, spravedlnost, identitu, celistvost, odpuštění darovat Bohem, resp. Kristem.

Poslechněte si článek:

Bohatý ušlechtilý zbožný ženich Kristus vstoupil do manželství s chudou a opovrhovanou, zlou kurvou, zbavil ji všeho zla, ozdobil ji vším dobrem. Není již možné, aby byla za své hříchy odsouzena, nyní náleží Kristu. Ta kurva, to jsme my.

V dopise z 31. října 1517 arcibiskupu Albrechtovi Braniborskému, ke kterému Luther připojil pětadevadesát tezí, píše, že si lidé nešťastně myslí, jak například koupí odpustkového listu získají jistotu spásy. „Lidé se chtějí ospravedlnit vlastními silami.“ Člověk sám si však podle Luthera nepomůže. Bohu nemáme co nabídnout, nemáme si jak jeho blízkost zasloužit. Bůh se nad člověkem může jen slitovat a to také v Kristu udělal.

Dnešním problém asi je, že se moc hříšníky a viníky necítíme. Prohřešujeme se nanejvýš proti sobě nebo na lidech kolem sebe, ne proti Bohu. Občas jsme oběťmi sama sebe – svého perfekcionalismu, někdy svého snažení. Domníváme se, že jsme tím, co ze sebe uděláme. Pán Bůh však zná naše slabosti, nedostatečnosti, nemoci, touhy. Na vlastní síly, svědomí, dílo se tak moc spoléhat nemusíme, za to můžeme vsadit na to, co je mimo nás, na zaslíbení, na Pána Boha, který nemůže klamat.

Svoboda
Pod onen dopis arcibiskupovi se reformátor asi poprvé podepsal nikoli jako Luder, ale jako Luther, což je odkaz na řecké slovo „svobodný“. Lidská svoboda znamená, že se nemusejí změnit lidé, ale zákony. Křesťanská svoboda je však ta, když se nemění zákony, ale lidé. Luther nebyl apoštolem laciné milosti, ale životní odvahy. Člověk Kristem osvobozený už totiž ví, že se nemusí sám ospravedlňovat, že může ze sebe vydávat to dobré svobodně, z lásky a vděčnosti. Křesťan je svobodný pán nade vším a není poddán nikomu. Křesťan je zároveň ponížený služebník všech a je poddán každému. Svobodný člověk má svobodu dělat chyby i odvážná rozhodnutí. Dokáže riskovat, protože ví, že není sám.

Bible
Pouze a jedině Bible je podle Luthera pravým pánem a mistrem nade všemi knihami a nad vším učením. Už Lutherovy profesory na univerzitě udivily jeho až fenomenální znalosti Bible, byť se mu dostala do rukou poprvé až ve dvaceti letech. Písmo se mu stalo kritériem myšlení a víry: cokoli četl od otců a učitelů církve, poměřoval Biblí.

„Tomu, kdo Kristovu slovu věří a drží je, jsou nebesa otevřena, peklo je zavřeno, ďábel chycen, hříchy odpuštěny, a je dítětem věčného života. Tak to učí tato kniha, Písmo svaté, jinak žádná jiná na celé zemi. Kdo chce tedy žít věčně, ten by v ní měl pilně studovat. Kdo to nedělá ani dělat nechce, ten je a zůstane ve věčné smrti.“ „S Písmem svatým je to takto: Když si člověk myslí, že už se v něm dostatečně vyučil, musí teprve začít.“

Zpověď
Luther se pravidelně zpovídal, nejčastěji u Johannese Bugenhagena (1485–1558) v městském kostele ve Wittenbergu. Odmítl dosavadní praxi, nikoho k (ušní) zpovědi nutit nechtěl, zpověď samu ale vnímal jako Boží nabídku nechat si říci evangelium osobně. A právě zaslechnutí evangelia považoval za podstatnější než vyjmenovávání jednotlivých hříchů, ostatně jejich výčet je vždy neúplný. Milost se může stát lacinou, pokud nejsou viny vysloveny a vyznány a pokud nezazní nad našimi činy také Zákon.

Ve Větším katechismu Luther napsal: „Zpověď má v sobě dvě části: tou první je, že člověk vyznává své hříchy, tou druhou, že přijímá absoluci či odpuštění od zpovědníka jako od Boha samotného a nic o tom nepochybuje, že hříchy jsou mu odpuštěny i Bohem v nebi.“

Modlitba
30. června 1530 napsal Luther Phillipu Melanchthonovi: „Za tebe se modlím, modlil jsem se a budu se modlit. Nepochybuj, že budu vyslyšen. Pokud se nestane, co bychom rádi, aby se stalo, tedy se stane něco ještě lepšího. My přece očekáváme budoucí království…“

Pro modlitbu je rozhodující dvojí: Boží příkaz, abychom se modlili (jsme mu povinni poslušností a modlitba je tou nejpřiměřenější obětí, kterou můžeme a máme přinášet), a Boží zaslíbení, že Bůh lidské modlitby vyslyší. Zároveň modlitba vyrůstá z nouze a bídy – bez pokušení není modlitby a k modlitbě „nutí“ i každodenní nebezpečí.

Nemáme si myslet nic o vlastní svatosti, resp. o tom, že by nám snad modlitby nebylo třeba. A přetrvávající domněnka řady věřících, že Bůh hříšníky neslyší, je podle Luthera následkem špatných kázání. Bůh není nepřítelem hříšníků.

Nejlepším znamením toho, že Bůh naše modlitby slyší, je podle Luthera to, že se nám stane opak toho, co jsme chtěli. Pokud bychom takové jednání Boží nedokázali snést, tedy nám pomůže Duch svatý. Kdyby Bůh jednal podle našich přání, byl by naším zajatcem, a ne naším Bohem.

Luther doporučoval společné rodinné modlitby ráno, večer, u stolu a byl příznivcem zejména krátkých modliteb.

Katechismus
Ve dvacátých letech 16. století probíhaly vizitace farností a krajů, které se připojily k reformaci. Luther se jich také účastnil a rozsáhlé neznalosti i jen základů křesťanství u obyvatelstva i u duchovních správců ho posléze přiměly k napsání Menšího a Většího katechismu.

Katechezi stejně jako odpovědnost za znalost základů křesťanské víry vnímal Luther jako přední odpovědnost otců (a matek) rodin. Bez ní by podle něj lidé neměli přistupovat k večeři Páně, mít svatbu ani se stát nějakému dítěti kmotrem.

Podle Luthera měl katechismus sloužit jako jakási „Bible pro laiky“, shrnující obsah křesťanského učení, respektive to, co je ke spáse nutné pochopit.

Útěcha skrze dobré dary Stvořitele, zejména pak skrze hudbu
V Menším katechismu Luther napsal: „Věřím, že mne Bůh stvořil spolu se vším ostatním stvořením, že mi dal tělo i duši, oči, uši a všechny údy, rozum a všechny smysly; věřím, že mi je nadto i zachovává. Každodenně mi také štědře dává oděv a obuv, jídlo i pití, příbytek a domov, ženu i děti, pole, dobytek a všechny statky; hojně mne zaopatřuje na každý den všemi potřebami tohoto těla a života, ochraňuje mne v každém nebezpečí a zachovává mne ode všeho zlého; to všechno z čiré otcovské a božské dobroty a milosrdenství, bez jakýchkoli mých zásluh. Za vše, co mám, mu děkuji a za vše jej chválím, jsem mu povinován službou a poslušností. To je jistě pravda.“

Víra se projevuje tím, jak se díváme na svět kolem sebe, tím, že jej vnímáme jako Boží stvoření: Celé stvoření je ta nejkrásnější kniha či Bible, ve které se Bůh vylíčil a vymaloval. Čím hlouběji člověk poznává stvoření, tím větší v něm objevuje zázraky. Kdo poznává Boha, poznává také tvorstvo, rozumí mu a má je rád. Na tvorstvu jsou totiž patrny Boží stopy.

Luther považoval za důležité umět se ze života radovat a pokoušet se o to i za nepříznivých okolností. Samotu a trudnomyslnost měl za jed a doporučoval radovat se z časných darů (přesouvat pozornost); snažit se, protože jsou opravdu jen časné, aby nám neupláchly. Tedy jíst, pít, radovat se z partnera, společnosti, hudby, odpočinku.

To, že jsme osvobození hříšníci, máme podle Luthera radostně vyzpívat. „Miluji hudbu. A nelíbí se mi blouznivci, kteří ji zatracují. Za prvé je darem od Boha a nikoli od lidí, za druhé rozradostňuje duši, za třetí odhání ďábla, za čtvrté vzbuzuje nevinnou radost. Nadto díky ní mizí záchvaty vzteku, chtíče, pýchy. Hudbě dávám místo hned po teologii. To ostatně vyplývá z příkladu Davida a všech proroků, protože všechno, co nám nechali, je zachováno ve verších a písních. Za páté protože panuje v časech míru. Jen ať vydrží, protože lidem s ní bude lépe.“

Hudbu považoval Luther za jeden z hlavních nástrojů, které lze postavit proti trudnomyslnosti i pokušením. Protože hudba dává klidné a radostné srdce.

Ondřej Macek, farář v Nosislavi
Zkrácená přednáška z oslav 500. výročí světové reformace v Ratiboři 10. září 2017
foto: D. Ženatá