(ČB 9/2017) Zatímco kněžský celibát je oblíbeným tématem církevních i necírkevních diskusí, manželství farářů je pokládáno – přinejmenším v evangelických kruzích – za cosi přirozeného, normálního a nezpochybnitelného. To se ale začíná pozvolna měnit. Samozřejmě ne v tom smyslu, že by někdo vážně uvažoval o zavedení celibátu. Avšak v souvislosti s odchodem mnoha duchovních z farářské služby do jiných zaměstnání a s trvale malým zájmem mladých lidí o toto povolání se jako jedna z neopominutelných příčin neutěšeného stavu zmiňuje to, jak veliké zátěži

Poslechněte si článek:

je farářská rodina vystavena. Katoličtí obhájci celibátu tím mimochodem dostávají do rukou důležitou zbraň: mohou poukázat na to, že souhlas s manželstvím kněží zdaleka nemusí vést k žádoucímu vzrůstu počtu kněží, jak je toho dokladem právě situace v evangelické církvi.

Kde je to podobné
Budiž zdůrazněno, že tlak dopadající na manželství a rodinu se v dnešní společnosti zdaleka netýká jen farářů. Své by o tom mohli povědět lidé, kteří kvůli směšně nízkým mzdám musejí vzít několik zaměstnání nebo dokonce vycestovat za prací do zahraničí. Lépe na tom nejsou ani skupiny lidí s vysokými příjmy; jejich příslušníci mají prakticky neomezenou pracovní dobu, doma se moc neobjevují, a pokud ano, pracují i tam. Nomádskou existenci zažívají rodiny manažerů v nadnárodních korporacích, kteří jsou často postaveni před volbu – buď se přestěhuješ na druhý konec zeměkoule, anebo přijdeš o místo. Rozbité víkendy dobře znají zdravotní sestry nebo jiní pracovníci ve směnném provozu. Na nedostatek soukromí si stěžují lidé veřejně činní nebo třeba herci. Spousta lidí se od své práce nedokáže odtrhnout ani doma a pracovní problémy přenáší i na své nejbližší. Rodinu dnes neohrožují sexuální menšiny, jak se občas nestydatě tvrdí, ale drtí ji – mimo jiné – naše přepracovanost a neschopnost udělat si jeden pro druhého čas.

Specifika farářská
Potíž je, že u farářů se faktory narušující rodinu sčítají. Služební byt na faře lze vnímat jako vítaný zaměstnanecký benefit, je ale vykoupen značnou ztrátou soukromí. Hranice mezi prostorem k práci a intimním rodinným prostředím je méně zřetelná, což je dokonce někdy pokládáno za nezbytnou součást farářské práce. Ideál otevřené církve a otevřené fary, proti kterému jistě nelze nic namítnout, se často redukuje na „otevřený“ farní byt, kde je možné kdykoli s čímkoli zazvonit. Není nic příjemného, když farářovu manželku, která je právě s dvěma malými dětmi sama doma, večer obtěžuje neznámý žebrák.

Užívání farního bytu navíc zesiluje závislost faráře na sboru. O jeho případných úpravách rozhoduje staršovstvo, uživatel sám má jen jeden z hlasů. V okamžiku ukončení služby se farářská rodina ocitá ze dne na den „na ulici“, protože z nízkého farářského příjmu lze jen těžko ušetřit na pořízení vlastní nemovitosti. Tato zásadní existenční nejistota a omezené možnosti plánovat společnou budoucnost rozhodně k dobré rodinné pohodě nepřispívají. Samostatnou kapitolou je zaměstnání manželů, které je podřízeno aktuálnímu místu služby, a zejména na venkově či v malých městech je proto není vždy jednoduché najít.

Volná či alespoň pružná pracovní doba je nepochybně výhodou, ale zároveň pastí. Faráři musejí být téměř kdykoli „k dispozici“, očekává se, že na komunikačních kanálech všeho druhu budou rychle reagovat. Kdo si neumí dobře zorganizovat čas, brzy zjistí, že pracuje prakticky neustále. Málokdo umí v pravý čas telefon a počítač vypnout a jednoduše relaxovat a věnovat se rodině. Pocit, že ho v době jejich odpočinku či dovolené někdo může urgentně potřebovat anebo vyvstane nějaká neodkladná sborová záležitost, bývá silnější. Pracovní víkend je snesitelný, je-li výjimkou, avšak je-li pravidlem, pak se nemožnost být dva dny bez přerušení pouze s rodinou na jejím životě samozřejmě podepisuje.

Dopad na celou rodinu
Farářská rodina je do života sboru přirozeně vtažena. To může být jistě velkým požehnáním, však sbor rodině významnou oporu a pomoc často poskytuje. Jenomže ve chvílích, kdy je přímo nutné se tak trochu sobecky věnovat sobě samotné, jí chybí možnost se stáhnout. Předpokládá se, že farářská rodina bude ve sboru aktivní a bude se účastnit všech sborových akcí, zatímco rodiny ostatních členů sboru si chrání své (zcela oprávněné!) právo být někdy trochu „stranou“. Stále ještě existují sbory, kde se od farářovy manželky očekává, že bude uklízet faru, vést nedělní školu, doprovázet na varhany a vykonávat další „dobrovolné“ funkce. Slyšel jsem o jednom sboru, pro který bylo hlavním kritériem při výběru budoucího faráře, zda má hodně dětí a bude s farníky jezdit na vodu.

Kdysi se na rodiny farářů kladla přísná morální měřítka. To už, myslím, neplatí. Všeobecně se uznává, že faráři a jejich rodiny nejsou automaticky vzorem křesťanského života hodným následování, že jsou to lidé z masa a kostí a mají své chyby a slabosti, které je možné odpustit. Přesto se nelze zcela vyhnout tomu, že je život farářských rodin přece jen podrobněji sledován a probírán, je prostě více na očích. Pro dotyčné rodiny to někdy může být přímo stresující.

Ve sboru faráři nesou lidem evangelium, rozdávají radost a naději, jsou povzbuzením a vzpruhou pro druhé, ale na vlastní rodinu už jim často nezbývá síla a čas a rodina zakouší jejich únavu a netrpělivost. Svým nejbližším tak velmi často nepřinášejí Boží lásku, ale spíš vlastní pochybnosti, rozčarování a smutek. Zvláště pro děti to není právě nejlepší svědectví o Kristu.

Všedním životem k moudrosti
Nerad bych, aby tyto řádky vyznívaly jako vodopád stížností. Zdařilé soužití farářské rodiny a sboru přináší také mnoho radosti, smysluplnost a pocit dobře vykonané společné práce. Co však pokládám za nejdůležitější: Farář s rodinou poznávají na vlastní kůži rodinné starosti a radosti těch, jimž ve sboru slouží. Tím rozhodně nepodporuji tradiční argument, že všichni celibátní kněží jsou odtrženi od běžného života a nemohou vdaným a ženatým a jejich dětem porozumět a pomoci. Přesto jsem přesvědčen, že slovo člověka, který z vlastní zkušenosti ví, co všechno obnáší být manželem, otcem či matkou, a který také prožil lecjaké manželské a rodinné krize, je přece jen věrohodnější než laciné mudrování někoho, kdo rodinné problémy pozoruje z bezpečného odstupu. Pevně věřím tomu, že právě ve farářově slabosti se může zjevit Kristova síla (2Kor 12,9).

Ondřej Kolář, ilustrační foto Pavel Capoušek