(ČB 9/2017) Letošní vikářský ročník skončil. Spolu s Filipem Boháčem jsme byli vikariátní komisí shledáni vhodnými adepty farářské služby, a tak jsme od září oba nastoupili na své první farářské místo. Během vikariátu jsme ale byli v úplně jiné situaci než naši kolegové v minulých ročnících, účastnili jsme se totiž jen dva, zatímco v minulých letech bylo vikářů pět až deset. Dokonce se prý uvažovalo o tom, že vikariát tento rok kvůli malému počtu vikářů nebude. Díku Bohu se tak nestalo, a tak mohl Filip začít u mentora Michaela Erdingera v Sázavě, já u Tomáše Trusiny v Benešově.

Poslechněte si článek:

Rok vikariátu byl pro mě velmi důležitý. Chápal jsem jej jako přechod od studia teologie k práci faráře, k níž se cítím být povolán. Rok to ale nebyl jednoduchý, musel jsem si zvyknout na nové lidi ve sboru, na spolupráci s mentorem, na novou roli a na různé nové nároky, které toto povolání má. Měl jsem za úkol ukázat, co umím, a pracovat na tom, co neumím. O všem, co jsem pro sbor udělal, jsme s mentorem debatovali, takže brzy bylo jasné, v čem se musím zlepšit.

Na různých vikářských seminářích, kde jsme se věnovali katechetice, homiletice a pastoraci, nás zkušení lektoři do hloubky seznamovali s praktickou formou farářské práce. Vše bylo velmi inspirativní, mnoho znalostí jsem si ujasnil či upevnil a další začal rozvíjet.

Cením si toho, že nás naši starší kolegové připravovali opravdu všestranně, že netajili rizika ani případné negativní zkušenosti. Měl jsem možnost hovořit s faráři z různých koutů naší církve a uvědomil jsem si, že sem patřím, že mám v Českobratrské církvi evangelické své místo.

Od září jsem tedy nastoupil v Praze jako seniorátní farář pro mládež; na práci se těším a jsem rád, že mě církev přijala. Chci být farářem i přes všechna rizika, která práce přináší, a doufám, že nás dva vikáře a všechny další služebníky v církvi bude Bůh nadále provázet.

Karel Müller