(ČB 9/2017) Bylo jednou jedno děvčátko a mělo čtyři bratry. Vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: veselé, krásné příběhy o nejstarším bratru, který už mezi nimi nebyl.

Když se přiblížily holčičce její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek.
„Já bych si nejvíc přála,“ ona na to, „takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.“

Poslechněte si článek:

Když šla potom večer spát, začali se bratři mezi sebou dohadovat, jak na to.
„Můžete to napsat společně jako jedno velké povídání,“ řekla jim maminka. „Dát všechny svoje vzpomínky dohromady. Anebo každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.“
„No ale to by pak bylo čtyřikrát to samé?“ ptali se.
„To asi ne,“ povídá tatínek, „něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše svůj vlastní příběh.“
A tak se dohodli, že nejdřív si každý sám jenom poznamená všechno, co si pamatuje, a potom si svoje zápisky navzájem porovnají. A pak se uvidí, co z toho bude.

Jenže – když po jednom týdnu dali poznámky dohromady, hned viděli, že takhle to nepůjde. Jejich vzpomínky byly docela osobní: každý z nich přece prožil se svým nejstarším bratrem něco, co ostatním nic neříkalo. Kromě toho byli každý jiný a i to bylo pochopitelně na tom vyprávění znát. Tak třeba Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof. Zato Marek, ten pořád někam spěchal. U stolu nikdy v klidu neposeděl a s domácím úkolem byl vždycky hotov jedna dvě. Matouš, ten držel celou rodinu pohromadě. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky, a když se pustili do vyprávění o starých časech, mohl je poslouchat celé hodiny. A Lukáš, toho zase nejvíc zajímalo, co se děje kolem nich venku. Rozhodli se tedy, že každý svůj příběh napíše zvlášť.

Kdo byl první hotov? Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní. Ostatní se s tím, chudáci, pořád ještě mořili.
„Můžeme si to přečíst?“ prosili Matouš s Lukášem Marka.
„To se ví,“ povídá Marek. „Ale dělejte, já to ještě musím pěkně krasopisně přepsat.“

Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky Marek vystihl, jak to s jejich bratrem bylo, a poslední dny jeho života – na tom si dal záležet. Všechno tam bylo, i to trápení a bolest, které bratr prožíval. „No ale není tam moc o tom, jak pěkně se choval k ostatním,“ všiml si Lukáš, „ani o tom, když byl malý.“
„Opravdu,“ přidal se Matouš, „já zase napíšu víc o tom, odkud byl, jaká byla naše rodina.“

„A co ty, jak jsi vlastně daleko?“ zeptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno.
„Já o tom ještě přemýšlím,“ odpověděl. „Vždyť jsem byl tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik jako vy, musím na to jít nějak jinak. Budu vyprávět, co pro mě znamenal, jak ovlivnil můj život.“

Ráno, když byly narozeniny, dostala sestřička tři balíčky.
„Nejdřív můj, nejdřív rozbal ten můj!“ křičel Marek. Ale muselo to jít po pořádku, od nejstaršího. Matoušovo povídání vypadalo moc hezky, všichni se divili, jak se mu to povedlo.
„Měla by sis to ještě jednou přečíst v klidu,“ povídá Matouš sestřičce. „Teprve když jsem to začal psát, uvědomil jsem si, že náš bratr opravdu patřil do rodiny. Moc se podobal tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš babičku a dědečka, je to skoro jako bys slyšela mluvit jeho!“

„A teď já,“ na to Marek. „Tady, podívej. Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.“
Když rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho jeden list papíru.
„Počkej,“ povídá Marek, „to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš.“

Lukáš ke svému povídání přidal ještě krátký vzkaz: „Všechno jsem si to ještě jednou po pořádku srovnal; vyptával jsem se spousty lidí a napsal jsem všechno úplně přesně, jak to šlo za sebou. Tohle je jenom první díl. Můžeš si v něm přečíst o tom, jak byl dobrý ke všem lidem – hlavně k těm, co na tom byli špatně anebo se o ně nikdo nestaral. Teď pracuju na druhém dílu. Tam bude o všem, co s námi bylo dál, když odešel. Tak všechno nejlepší!“

A co Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v nich básně, napsané na krásném, slavnostním papíru.

„Světlo. Život. Láska. To byl náš bratr,“ napsal k tomu. „Tady je něco z toho, co mě napadlo, když jsem o něm přemýšlel. Dodělám to později. Potřebuju na to víc času.“

A po mnoha letech – když už byli všichni dospělí a měli vlastní děti – se ty čtyři příběhy pořád ještě četly. Každý měl jednu kopii a postupně přicházeli na to, že to pro ně znamená stále víc – nejen jejich vlastní příběh, ale i příběhy těch ostatních. Jednou se sešli u své sestry, aby si popovídali, a tu se jí zeptali, který ze čtyř příběhů se jí nejvíc líbí. Ona na to, že si nemůže vybrat. Že prý jsou všechny stejně hezké.
„No ale, co kdyby sis opravdu musela vybrat jenom jeden?“ nedali si říct.
„Pověz, který dárek byl na tvých dvanáctých narozeninách nejlepší?“
A tak dlouho si ji dobírali a doráželi na ni, až odpověděla: „Nejlepší bylo, že jste mi tenkrát dali mého bratra.“

Čtyřletý cyklus nedělní školy s názvem Dál přece nejdeme sami vstupuje do své druhé poloviny. Otevíráme s dětmi Nový zákon. V letošním školním roce půjde o synoptická evangelia. Zde jste si mohli přečíst úvodní příběh, který děti pravděpodobně už slyšely na začátku září. Je to vyprávění podle holandského teologa Alexe van Ligtena.
„Možná vás zarazí, že není přesně podle Bible. Je to však vyprávění, které je evangeliím věrnější než lecjaké doslovné převyprávění. Je věrné v tom, jak respektuje svět biblických svědků a zároveň ten svět otevírá všem, kdo do něj původně nepatřili. Pročtěte si je, pusťte si je na tělo, dejte se inspirovat jeho vykladačskou poetikou,“ říká v úvodu příručky Marta Sedláčková.

Tomáš Trusina příběh o děvčátku a bratrech dovysvětluje. Co se z něj dovídáme o čtyřech evangeliích:
že Matouš se ve svém evangeliu soustředí na Ježíše jako Mesiáše Izraele;
že pro Marka je charakteristický důraz na Ježíše jako trpícího syna člověka;
že Lukáš vidí v Ježíšovi hlavně toho, kdo zachraňuje lidi na dně;
a že Jan nejvíce vyzdvihuje Ježíše jako Božího syna.

V našem vyprávění se dále skrývá několik poznatků z „úvodu do Nového zákona“, totiž:
že Markovo evangelium bylo sepsáno jako první;
že Matouš a Lukáš četli (zčásti) Markovo evangelium;
že Janovo evangelium bylo sepsáno jako poslední;
že Lukáš napsal své evangelium jako první díl, a Skutky apoštolů jako druhý díl;
a že závěr Markovo evangelia (v některých biblích v závorkách) je převzat z jiných evangelií.

S použitím textů Tomáše Trusiny a Marty Sedláčkové v katechetické příručce připravila Lenka Ridzoňová