(ČB 7-8/2017) Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: „Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.“ (L 19,11–13;15–26)

Čeho má člověk nedostatek, to si chrání, to si musí šetřit, o to se bojí. To je známá věc. Velmi známý je biblický příběh o deseti služebnících, kteří od svého pána, muže vznešeného rodu, obdrží významnou částku.

Poslechněte si článek:

Pán odjede a je na nich, jak budou s hřivnami nakládat. V českém ekumenickém překladu se píše, že je pošle hospodařit. V kralickém jim říká (velmi krkolomně) kupčtež – obchodujte. Zní to logicky. Co taky jiného s penězi.

V řečtině je ovšem neutrální pragmateusasthe, tedy nakládejte s nimi, zabývejte se jimi. Čiňte s nimi, co uznáte za vhodné, co je podle vás pragmatické, účelné. Každý z těch služebníků však považoval za pragmatické něco jiného. První dva hleděli na své peníze jako na investici. Třetí služebník zvolil jinou strategii – uchovat to, co mu bylo svěřeno. Je zajímavé, že právě on se snaží své rozhodnutí zdůvodnit. Nejspíš tuší, že něco není v pořádku, když jeho kolegové přinášejí tučné zisky, a on ne. Jeho vysvětlení, jeho motivaci však můžeme docela dobře rozumět.

Jak už jsem řekl: Čeho je málo, to je vzácné. To musíme chránit a opatrovat. Toho se nikdo nesmí ani dotknout. Jenže v tom to vězí. Jak se vlastně koukat na život? Z jaké perspektivy? Z kterého konce vidět to, co mi bylo svěřeno? Máme hodně, nebo málo?

Ježíš nám staví před oči příklad z finančního světa. Protože u peněz je nám to jasné. Ty se musí investovat. Musí se točit, musí se s nimi něco dít, nebo nám z nich inflace každý rok kus ukrojí, budou ztrácet na hodnotě. Jenomže stejně jasné by nám to mělo být i v životě.

Jestli jsme plni obav a starostí o to, co bude, o to, co bylo, a je ztraceno nebo by ztraceno být mohlo, v tom případě nám Ježíš říká: Dost. Vezměte svůj život z opačného konce. Koukejte se na to, co vám bylo svěřeno jako na příležitost. Jako na možnost, potenciál. Nebojte se o to, co bylo. Použijte své možnosti jako investici.

Pak ovšem můžeme namítnout: A není to riziko? Samozřejmě že je. Stejné jako u investice, která se nemusí zdařit. Vydat peníze riskantní je. Nemusí se vrátit. Riskantní je i navázat vztah s druhým člověkem – nemusí být opětován, můžu někomu naletět. I pomáhat druhým je riziko – mohou to zneužít. Mluvit s druhými o Kristu je také riziko – že se mi vysmějí, že to popletu, řeknu něco špatně, nebudu věci umět vysvětlit. Celý život je riziko. Ale kdo to riziko na sebe nevezme, ten prohrál už dopředu. To nás učí Ježíš.

Na konci podobenství o hřivnách se říká: Kdo má – tomu bude dáno a přidáno, kdo nemá, ten přijde i o to, co má. To by mohla být drsná poučka z finančního světa. Kdo má peníze, vydělá, protože peníze dělají peníze – bohatí bohatnou a chudí chudnou.

Mně se ale nejvíc líbí chápat to takto: Kdo má víru, kdo je schopen vidět svět s Bohem a Božíma očima, ten je odměněn: Může život i svět vnímat v celém jeho bohatství. Nikoliv jako místo nedostatku a nouze, ale jako místo, ve kterém jsme bohatě, až přes míru zahrnováni Boží milostí. Jako místo, kde Bůh rozdává život plnými hrstmi a my jej můžeme dávat dál a on neubývá. Rozmnožuje se tak, jako při nasycení pěti tisíců; tam nikdo neměl nedostatek a ještě zbylo.

Služebníků onoho pána bylo deset; zmíněni jsou však jen tři. Rozumím tomu tak, že někde mezi těmi zbývajícími sedmi jsme my. Stojíme, nasloucháme a bereme si příklad, jak naložit s hřivnami, které jsou naše. Nenechme se přitom vést strachem, ale Boží štědrostí.

David Nečil, farář v Českých Budějovicích