(ČB 7-8/2017) Dne 4. 4. 2014 jsme s Ing. Markem Fajmanem v rámci průzkumu tolerančních modliteben navštívili po důkladné předchozí přípravě Ledčice, malebnou vesničku pod horou Říp. Byli jsme nadšeně přijati lidmi mimo církev, ne však bývalými evangelíky; ti nám ukázali dveře. Roku 2013 vyšla obsáhlá monografie o obci z pera všestranně nadané kronikářky a dlouholeté tamní učitelky na základní škole – Ivanky Plickové. V jednom ze zachovalých historických statků obec zřídila z jejího popudu pěkné muzeum. Koná se toho tady spousta, každoročně se třeba nacvičuje Rybova mše. Jak to že my, evangelíci, nejsme při tom? Evangelická modlitebna je uprostřed toho pozitivního dění nepřístupnou, mlčící třináctou komnatou. Nevyklidili jsme pole příliš brzy a zbytečně definitivně?

Poslechněte si článek:

Sbor v Ledčicích vznikl tři roky po tolerančním patentu. Záhy zde zřídili evangelickou školu a evangelický hřbitov. Roku 1786 byla postavena fara, ke které se v letech 1789–1791 z jedné strany přistavěla modlitebna, z druhé strany roku 1844 přibyla nová budova školy a dva roky poté se u fary přistavělo patro. Vznikla tak zajímavá, poměrně ojedinělá srostlice evangelických staveb. V modlitebně bylo uspořádání typické pro reformovaný sbor – se dvěma kruchtami a s kazatelnou na delší straně proti vstupu.

Ludvík Lát píše ve své knize Na lečické faře – vzpomínky farářského syna (1926): „… Kostelík lečický byl malý, nízký a bez věže, jež byla zákonem zakázána. V kostele bylo vše zařízeno jednoduše, ale pěkně. Starobylé varhany, lavice a kůr, čili kruchta, také křtitelnici a kazatelnu koupili lečičtí evangelíci v jakémsi zrušeném klášteře. Bylo to vše v barokovém slohu řezáno a umělecky omalováno, pouze lavice nebyly natřeny, ale i jejich dřevo, stářím omšelé, mělo pěkný vzhled. Kostel býval vždy přeplněn, ať už o dopoledních bohoslužbách, ať při odpoledních nešporech. Bývaly plny lidí i obě kruchty, jak zděná, tak dřevěná, lososově růžovou barvou natřená a vyřezávanými sloupky podepřená, na níž trůnily pestře omalované varhany…“

Roku 1999 sbor zanikl a stal se kazatelskou stanicí Krabčic, po několika letech zanikla i ta. Toleranční stůl Páně z Ledčic s nápisy biblických veršů byl přenesen do Krabčic, kde opraven slouží při shromážděních na faře. Evangelický hřbitov na kraji Ledčic se dosud užívá a udržuje. Žádná z evangelických staveb však již církvi nepatří ani jí neslouží. Modlitebna je v soukromém vlastnictví, zcela nepřístupná veřejnosti i badatelům, a její stavební stav je špatný.

Dělo se tu ale mnohé: O Ledčicích napsal roku 1849 Českobratrský Hlasatel: „… Národní noviny čtou se s horlivostí, knihovna evangelické školy je pěkná, čítá 450 svazků knih, i katolíci rádi si knihy vypůjčují…“ Hlavní zásluhu na vzdělání sboru měli jak evangelický učitel, tak i farář Jan Kašpar, působící v Ledčicích od roku 1833 téměř 40 let. V revolučním roce 1848 byl jedním z táborových řečníků na Řípu a účastnil se i povstání v Praze. Podporoval práci Bedřicha Viléma Košuta, po jeho zatčení se stal na chvíli administrátorem pražského sboru HV, byl však záhy shledán politicky nevyhovujícím. Konal i sbírku na zakoupení kostela sv. Klimenta v Praze. Dle L. Láta: „… Dědeček farář Kašpar… po nezdařilé revoluci v roce 1848 skrýval některé pražské revolucionáře ve farním sklepě, mezi nimi také J. V. Friče, který se o pohostinné lečické faře zmínil i ve svých Pamětech…“ Josef Václav Frič popsal, jak se tehdy devatenáctiletý ve farních sklepech velmi opil.

Doba se zostřovala. 17. října 1853 byl zaslán z Vídně místodržitelství pražskému seznam osob politicky nespolehlivých, s odůvodněním „…proč mají býti pod policejním stálým dohledem…“ Jedná se o 22 převážně katolických kněží z Čech, mezi nimiž je pět evangelíků – čtyři faráři a jeden evangelický učitel. Na seznamu se octli ledčický evangelický učitel Václav Šimonek a farář Kašpar, ke kterému se výslovně uvádí: „…Jan Kašpar, pastor v Lečicích. Byl v r. 1848 se studenty a vůdci hnutí v Praze a je horlivým příznivcem Havlíčkovým…“ (Archiv ministerstva vnitra PM 1850–54, 5/1/32). O faráři musel místodržitelství podávat zprávy okresní hejtman v Roudnici nad Labem. Tento však roku 1859 zcela objektivně píše: „…Kašpar koná povinnosti svého povolání se vší horlivostí, těší se lásce a plné důvěře u církve, je dobrým otcem rodiny a pro výchovu svých dětí vše podniká, co možno, a také sám dále se vzdělává… Sám žije s domácími katolickými duchovními v dobré shodě…“

Kašpar se svou rodinou se věnuje nejen boji o svobodu, ale i na svou dobu průkopnické sociální práci. Stal se předsedou a učitel Šimonek jednatelem evangelického učitelo-vdovského ústavu, založeného v roce 1851. Nejmladší dcera Eleonora založila roku 1869 v Ledčicích evangelickou mateřskou školku, jednu z nejstarších u nás. Navrátila se totiž z ústavu Kaiserswerthských v Německu, kde „… poznavši důležitost ústavu takového… jala se s pomocí Boží činiti pokus v Ledčicích o zařízení opatrovny…“ V roce 1870 se jí podařilo zakoupit pro školku stavení naproti modlitebně, kam roku 1880 chodilo již 30, později až 50 předškolních dětí. Po smrti svého synka paní Eleonora založila na faře dívčí sirotčinec. Podporovala i ústav v sousedních Krabčicích. V roce 1881 měl ledčický sbor 2170 duší; mezi slavné rodáky patří například i superintendent Ferdinand Císař, který roku 1880 do ČCE přivedl T. G. Masaryka.

Přestali jsme si historii připomínat jako něco, co je přece notoricky známé. Naši otcové, v historii kovaní, tu již nejsou. Dalším generacím předáváme jen zlomky toho, co oni věděli. Máme ambice mluvit jako naši předci k lidem na hoře Říp, anebo bude hlavním tématem rychle se evangelických budov zbavit bez hlubšího poznání jejich hodnoty a významu místa? Otázek se naskýtá více: V těžkých dobách sbory v okolí Prahy sehrávají významnou roli (viz Kšely ČB 12/2016). Myslíme si snad, že už to nebude nikdy potřeba? Proč tu dnes není evangelická školka? Nelze si alespoň při prodeji našeho kostela smluvně pojistit možnost budoucího průzkumu objektu? Proč nebyla stavba před prodejem důkladně zdokumentována? Stejně jako v Kšelech litujeme, že nebyl hodnotný mobiliář uschován pro evangelické muzeum…

Je dobře, že poslední roky se církev k významným milníkům svých dějin hlásí. V letošním roce slavíme 40. výročí Charty 77. Tajná policie nesledovala faráře jen ve 20. století, ale už daleko dříve. Statečnost našich předků si máme připomínat nejen kvůli nim, ale i kvůli sobě, když budoucnost církve vidíme malověrně černě. Teprve poznání historie nám umožňuje klást si ty pravé otázky, otevírající cestu.

Marta Procházková, Památkový ústav Brno
obrazový materiál: autorka