(ČB 6/2017) „Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“ (Gn 11,9) „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě… všichni byli naplněni Duchem svatým… Každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí…“ (Sk 2)
Každá velká říše v dějinách lidstva s sebou přinášela také „úřední jazyk“ – jazyk, kterým se mluvilo na úřadech, uzavíraly se v něm smlouvy, psaly se v něm knihy, používal se při náboženských obřadech a většinou se jako úřední jazyk používal tak dlouho, dokud trvala ta či ona velká říše. Pak vznikla nová říše a používal se zase jiný jazyk.
Teolog Martin Luther žil v době, kdy se na univerzitách i v církvi mluvilo latinsky. Latinu výborně ovládal, stejně tak řečtinu a hebrejštinu, ale jeho mateřským jazykem byla němčina. Luther si přál, aby všichni lidé rozuměli Slovu Božímu, aby Písmo nebylo jen pro učence. Proto začal kázat německy a již v roce 1517 přeložil do němčiny sedm kajících žalmů. Ve svém překladatelském zápalu pokračoval během svého azylu na hradě Wartburg. Tam měl dost času, a tak překládal, až přeložil celý Nový zákon, a to během neuvěřitelně krátkého času (prý 11 týdnů). Později se svými kolegy na univerzitě ve Wittenbergu přeložil i celý Starý zákon. A tak právě díky velkému úsilí Martina Luthera byla roku 1534 vydána první Bible v němčině. Byla napsána jadrným a srozumitelným jazykem. Chtěl, aby Boží slovo opravdu promlouvalo k lidem, kteří je budou číst i poslouchat. A to se mu povedlo; jeho překlad Bible se prosadil po celém Německu, stal se základem nové němčiny a je používán dodnes.
Svatodušní události i Lutherův důraz na překlad Bible, na jeho srozumitelnost, je pro nás výzvou i dnes. Každý z nás je totiž překladatelem Písma – každý z nás je tlumočníkem křesťanské víry a křesťanských hodnot, a to nejen způsobem, jakým o evangeliu mluvíme, ale především způsobem, jakým evangeliem a svou vírou žijeme. Při tom našem překladu je nesmírně důležité, jak Luther radil, naslouchat matkám a dětem na ulici, lidem v obchodě, kolegům v práci, těm ve vyšších i nižších patrech společnosti, těm, kteří do kostela asi nikdy nepřijdou. Je potřeba se naučit dobře jejich jazyk, abychom jim porozuměli a mohli jim překládat Boží řeč do jejich situace a do jejich jazyka. Protože právě od nás, křesťanů, budou odečítat Boží lásku a sílu víry. A pokud budeme poskytovat nesrozumitelné, nevěrohodné a nepoužitelné překlady, bude to škoda pro všechny. Skrze Ducha svatého dobře překládat máme šanci, a ten překlad pomůže překonat babylonskou ránu, zmatení jazyků a vzájemné nedorozumění.
Překladatelský dar Ducha svatého je dán církvi jako poslání, je to dar a zároveň úkol: církev má být místem, kde se Boží slovo, které se vyslovilo v Ježíši Kristu, překládá a má se stát srozumitelným a čtivým pro všechny národy, pro všechny kultury i pro všechny generace.
Drahomíra Dušková Havlíčková, farářka v Čáslavi