(ČB 6/2017) Polovina prosince 2016, Brémy. Stmívá se a na protáhlém poloostrově uprostřed dvou ramen Vezery zastavuje bílý mikrobus litoměřické Diakonie. Vystupuje skupinka lidí nejrůznějšího věku i odborného či profesního zaměření. Knihovník, sociální pracovnice, farář, důchodce, student, aktivista… Jedno však mají společné: o téma uprchlictví se všichni přinejmenším zajímají, převážná část z nich se angažuje víc. Všichni míří přes parkoviště a dvůr do nedaleké budovy ve funkcionalistickém stylu. Přijeli na seminář, otázce uprchlické krize se teď budou celých pět dnů intenzivně věnovat. Za pár okamžiků už je vítá Anette Klasingová, odpovědná pracovnice vzdělávacího centra LidiceHaus.

Proč zrovna Brémy? Jednak proto, že za podpory Česko-německého fondu budoucnosti setkání iniciovaly Libuše Černá, toho času předsedkyně Brémské rady pro integraci, a Alena Fendrychová, vedoucí Programu práce s migranty Diakonie ČCE. A taky proto, že toto staré hanzovní město je v integraci cizinců o několik kroků napřed nejen oproti České republice, ale i mnohým spolkovým zemím. Setkání má tedy umožnit sdílení dojmů, myšlenek a zkušeností, inspirovat a samozřejmě též povzbudit.

A co jsme si odnesli? Zaprvé uklidnění a dávku zdravého optimismu. Zadruhé – což s prvním bodem přímo souvisí – lepší znalost souvislostí v teorii i praxi. Přímo na místě jsme totiž mohli sledovat, že s dostatečnou mírou racionality, odpovědnosti, trpělivosti a odvahy lze zvládnout téměř vše.

Přesvědčit se na vlastní oči
Znamená to, že jsme se dozvěděli něco převratně nového? To se úplně říci nedá. Jedna věc je ovšem informace mít, jiná zas rozumem i citem je zpracovat a přijmout, docela odlišná pak moct se na vlastní oči přesvědčit o tom, jak se věci mají. Ostatně být svědkem toho, jak se v Německu stávají skutečností vize, které by naši skeptičtější spoluobčané měli předem za nemožné, v sobě skrývá nemalou sílu i naději.

Ačkoli jsme si z Brém neodvezli informace zásadně nové, rozhodně je nejde mít za bezcenné. Třeba promyšlená expozice Střediska německé emigrace pěkně ukazuje, že migrace je a vždy byla běžným jevem, střední Evropu nevyjímaje, a že USA jako hegemon současného světa postavily celý svůj úspěch právě na přistěhovalectví. Diskuse s pracovníky uprchlických zařízení i s uprchlíky nás zase přesvědčily o tom, že tito neznámí, a proto tak obávaní lidé s odlišnou kulturní tradicí se nám v bezpočtu ohledů podobají, obecně vzato mají dobré vzdělání, jsou pracovití a upřímně se chtějí začlenit.

Vaše město vás potřebuje
Tím jsme ovšem předběhli. Co se vlastně v Německu v poslední době stalo? Po několika letech občanské války v Sýrii se začali lidé z této donedávna bohaté a vyspělé země i z jiných končin po statisících přicházet do Evropy. Vzhledem k své situaci měli na základě mezinárodních úmluv nárok na status uprchlíka. Členské země Unie však jedna po druhé začaly zavírat hranice a uprchlíky nejrůznějším způsobem otevřeně či skrytě šikanovat a ostrakizovat. Jako jeden z mála států si v této situaci zachovala tvář Spolková republika Německo. Téma zasáhlo celou německou společnost; mluvili o něm zkrátka všichni a v městech jako Brémy se z pomoci uprchlíkům stala móda: v roce 2015, kdy do půlmilionových Brém dorazilo přibližně 13 000 uprchlíků, se aktivizovalo tolik občanů, že pro některé se ani nepodařilo najít uplatnění.

Že Brémy v této těžké zkoušce obstály na výbornou, není náhoda. V porovnání se zeměmi bývalého východního bloku, kde se otázkám migrace a integrace až do roku 1989 nevěnovala pozornost, má tento starý přístav přímý kontakt se zámořím a jinými kulturami odnepaměti. Uprchlíci sem směřují už přinejmenším tři desetiletí a po stejnou dobu v Německu existuje dobře etablovaná syrská komunita. Další výhoda Brém spočívá v tom, že je od středověku spravovala nezávislá, demokraticky volená městská rada; snad díky tomu mají místní takříkajíc instinktivní pocit odpovědnosti za stav svého města. Vědí totiž, že v náročných momentech se Brémy bez jejich pomoci neobejdou – a jejich občanskou povinností je se o ně postarat.

Ze zkušeností a aktivního přístupu celkem logicky vyplývá otevřená liberální mentalita, díky níž se Brémští bez velkých problémů a zbytečných emocí dokážou popasovat s tím, že v jejich městě mají lidé z první a druhé generace migrantů výrazný podíl. V celé společnosti je přibližně třetinový, ve věkové skupině do 26 let pak tvoří celých 42 %, na základních školách dokonce 52 %. Společné soužití samozřejmě není vždy a ve všem jednoduché, cizince ale starousedlíci ve své většině nepovažují za ohrožení, nýbrž je vlídně přijímají.

Zachovejte chladnou hlavu, však ono to půjde
I v tomto případě však platí, že nic není černobílé: třebaže s poměry v naší zemi lze situaci na severozápadě Německa srovnávat jen obtížně, také v Brémách narazíte na projevy strachu, protiuprchlické nálady a pomalu rostoucí sympatie ke xenofobním, fašizujícím či neonacistickým hnutím. Jeden ze zásadních rozdílů nicméně tkví v tom, že v Brémách ani prostí občané ani elity až na výjimky nepropadají panice a nesahají po laciných slibech nebo jednorázových řešeních. Ve spolkovém státě nemá rozhodující slovo nechvalně známá PEGIDA ani pravicově populistická strana AfD, ale liberální demokratické struktury jako Brémská rada pro integraci, již jmenuje a zcela respektuje zemský parlament.

Velmi podnětná je rovněž iniciativa církví, které ve své spolupráci zacházejí tak daleko, že vydávají společné tiskové zprávy. Ani Židé nezůstávají stranou: při nedávné návštěvě Brém se hlavní jeruzalémský rabín chtěl cíleně setkat s uprchlíky a židovská obec při té příležitosti uspořádala velkou slavnost s proslovem, hostinou a ekumenickou modlitbou.

Z ekumeny rovněž vychází spolek „Zuflucht“ (Útočiště), jenž se přednostně soustředí na podporu dobrovolníků formou veřejných diskusí a školení. Právě díky této podpoře se četní dobrovolníci nepřestávají angažovat ani po řadě měsíců, kdy už prvotní nápor pominul. Z účinných, avšak na církev a náboženství nijak nevázaných platforem zmiňme alespoň projekt „Gemeinsam in Bremen“ (Společně v Brémách), svého druhu první v celém Německu. Jde o snadno použitelný, efektivní a spolehlivý systém, zprostředkující uprchlíkům materiální i nemateriální pomoc.

Jak dál?
Všeobecná angažovanost v Brémách zůstává vysoká, jednotlivci, spolky i zastupitelské orgány svou činnost koordinují, takže nevzniká chaos a nad situací postupně přebírá plnou kontrolu stát. Mohlo by se zdát, že Brémy mají vyhráno, jenže skutečnost je složitější: jak přiznávají místní, v Německu se tak jako v celém západním světě dostavuje únava – z dosavadního establishmentu, racionality i systémovosti, společenská diskuse na téma uprchlictví se odvíjí od emocí, politici oportunisticky reagují na momentální atmosféru a ani hanzovní republika toho všeho nebyla uchráněna.

Situaci výrazně komplikuje také to, že média na jedné straně veřejnosti sugerují, že žádní uprchlíci už do Německa nepřicházejí, a na té druhé náležitě propraly několik případů napadení Němce uprchlíkem; zvlášť silný ohlas pak vyvolal kolínský Silvestr 2015/2016. Tyto incidenty, jakkoli ojedinělé, spolu s vrtkavostí médií citelně zhoršily obraz uprchlíků i vztah německé společnosti k nim: největší vlna dobrovolnictví opadla a dobrou vůli začal u Němců střídat odstup, přerůstající zejména ve východních oblastech ve vztek a nevoli. Není ostatně náhoda, že tři měsíce po kolínských událostech se představitelé Evropské unie dohodli s Tureckem na opatřeních, jež přijímání dalších uprchlíků výrazně ztížila.

Budoucnost integrace tedy zůstává otevřena a v liberálních kruzích panují obavy, aby sílící poptávce po jednoduchých řešeních nešli volení zástupci (včetně těch nejvýše postavených) až příliš na ruku. Stále platí mainstream vyjádřený heslem „Zvládneme to!“, stát se však nemůže dlouhodobě spoléhat na dobrovolníky, kteří sice v nejtěžších chvílích výrazně pomohli, ale dál už záleží na veřejných institucích.

Jak stát svou úlohu zvládne, nemůžeme dopředu vědět. Můžeme se však opřít o zkušenost, že společnou snahou lze dosáhnout překvapivých úspěchů, jen nesmíme propadat iluzi, že problémy druhých se nás netýkají a obráceně. A nemenší chybou by bylo vzdávat dialog – jak s těmi potřebnými, tak s frustrovanými našinci, kteří nabyli dojmu, že v současném systému nenajdou zastoupení a pro jejich bolesti a obavy nemá nikdo pochopení.

Vít Pokorný