(ČB 6/2017) Když klienti Diakonie Litoměřice vytvářeli sochy sebe samých, které plánovali rozestavět po městě, zdaleka netušili, co všechno tenhle jejich nápad vyvolá. Původní myšlenka neměla žádné velké ambice; šlo o to připomenout 25 let založení litoměřické Diakonie. Sochy klientů rozmístěné na veřejných prostranstvích města měly být jen jednou z mnoha aktivit připomínajících významné jubileum. Dnes ale sochami žije celé město. Nejen klienti Diakonie a jejich rodiče, ale i úředníci, policisté, podnikatelé i jiní občané se o jejich osud stále více zajímají. Sochy jako by samy rozehrály hru, která přesahuje původní záměry autorů.

Do ulic a parků
Vznik skulptur měla na starosti Helena Hingarová, která vedle práce v Diakonii studuje výtvarnou výchovu zaměřenou na práci s lidmi s různými handicapy. Do výroby zapojila klienty, kteří doslova nasazovali svá těla (a měli přitom spoustu legrace): jejich jednotlivé části omotávali potravinářskou fólií, čímž vznikla základní forma, která se za pomoci dalších postupů zpevnila. Výsledkem jsou bílé lehké skulptury, jejichž siluety a tvary věrně kopírují siluety a tvary svých „živých předobrazů“. Každá ze soch přitom zaujímá jinou pozici: třeba na lavičce s šálkem kávy v ruce, při čekání na autobusovém nádraží, dvě sochy jako by kráčely ruku v ruce cestou do Diakonie.   Tak mohou lidé od začátku května sochy potkávat v ulicích a parcích Litoměřic. U každé instalace je přitom uvedeno jméno konkrétního klienta a jeho příběh. Zájemci se tak mohou nenásilnou formou poučit o životě lidí s handicapem a o službách na jejich podporu. Cílem autorky projektu Heleny Hingarové bylo zviditelnit opomíjené – „průhledné“ lidi s handicapem a představit je veřejnosti jako její samozřejmou součást – bez nich by společnost nebyla úplná.

Ukopni mu hlavu
Akce vzbudila pozornost, líbila se a zdálo se, že tím to také skončí – kdyby ovšem nezasáhli vandalové. Internetové stránky www.diakonie25.cz vytvořené speciálně k 25. výročí litoměřické Diakonie a Facebook CDS Diakonie lakonicky zaznamenávají, co se stalo hned během prvního víkendu po slavnostní instalaci soch ve veřejném prostoru. Pátek: v noci zmizela socha Honzy. Sobota: socha Honzy objevena před supermarketem Lidl… bez hlavy. Neděle: socha Martina je pokreslena; socha Michala leží na zemi, utržená ruka a noha; socha Radky leží v poli; sochu Járy někdo odnesl; se sochou Jirky si mládež na náměstí kope, pak je odnesena před Diakonii, kde ji jeden z obyvatelů domu nachází ke svému zděšení v noci sedět na lavičce (ve tmě se domníval, že se jedná o neznámého nevítaného návštěvníka). Chvíli nebylo jisté, jestli nebude mít Diakonie Litoměřice své pětadvacetiny nadobro zkažené. Její klienti – většina s mentálním handicapem – si útoky vandalů brali velmi osobně. Se svým bezprostředním prožíváním to často vnímali tak, jakoby někdo útočil přímo na ně.

Pracovníci Diakonie se ale rozhodli pro neústupnost. Bylo to podobné, jako když bojovala s vandaly radnice New Yorku: každé rozbité okno je potřeba okamžitě zasklít, každou posprejovanou zeď okamžitě vyčistit – prostě proto, aby si chuligáni nemohli dopřát potěšení z pohledu na výsledky svého řádění. Hned v pondělí se proto dočkaly opravy a nové instalace sochy Michala a Radky. Fixem počmáraná socha Martina byla vyčištěna. Ve středu si Honza „nechal vyrobit“ novou hlavu, v pátek už jeho socha opět stála na svém místě.

Zároveň městem proběhla vlna zájmu a solidarity. Zpráva o zničených sochách handicapovaných lidí měla značně dráždivý potenciál, takže se jí chytla média a začala se šířit. Lidé nezůstali lhostejní. Diakonii zahrnuly nabídky pomoci, jak sochy ochránit nebo na jakých chráněných místech by je bylo možné instalovat: třeba na balkoně městské knihovny či v prostředí nákupního centra. A zřejmě se tak pohnulo i svědomí některých z vandalů. Alespoň ti, kteří zcizili sochu klienta Járy, ji po týdnu opět vrátili a socha měla u sebe omluvný vzkaz: Jára, který nebyl týden k nalezení, byl prý „na kalbě“. Zbystřili i policisté: když skupina rozveselených mladých lidí v noci odnášela sochu Michala, zaznamenal to kamerový systém. Policisté zasáhli a druhý den zachráněnou sochu Diakonii předali.

Dobří známí
Sami klienti Diakonie už dnes vnímají příběhy svých soch s humorem. Pochopili, že sochy začaly žít svým životem a že i když je to život někdy dost drsný, má svůj smysl. Všichni se díky němu učí: hrubiáni větší úctě k práci druhých i ohleduplnosti ve veřejnému prostoru, klienti i pracovníci Diakonie vytrvalosti a veřejnost se dozvídá víc o příbězích handicapovaných i těch, kteří jim pomáhají. Například klienty Radku a Járu dnes lidé v Litoměřicích zastavují na ulici jako známé osobnosti a přejí jim vše nejlepší. Pracovníci Diakonie dnes přemýšlejí nad tím, jak událost, která původní záměr dalece přerostla, využít pro budoucnost.

Adam Šůra