(ČB 5/2017) Milá Bětko, týden jsem nebyl doma. Abys věděla, kde jsem byl a co jsem tam viděl, píšu ti krátký dopis. Tentokrát mě moje nová práce zavedla na pár dnů mezi evangelické krajany do vesnic Bohemka a Veselynivka na Ukrajině. Jel jsem tam s Evou, Danielem a Ondřejem ze synodní rady a s Mirkem, který má tyhle sbory na starost. S některými lidmi odtud se můžeme setkávat i u nás, ale návštěva u nich doma je moc důležitá.

Poslechněte si článek:

Máme možnost je líp poznat; můžeme vidět, jak žijí celé rodiny, jak hospodaří na polích, jak se tam učí děti, jak vypadají jejich domy. A hlavně můžeme líp poznat, co pro ně znamenáme my.

Na cestu jsme si vybrali čas, kdy nebyly plánovány žádné oslavy. Když je totiž návštěva spojena s nějakým výročím, mají všichni moc starostí. Takhle mohli naši krajani návštěvu synodního seniora lépe prožít. A my jsme se mohli víc bavit o tom, co je potřeba připravit, aby k nim mohl příští rok přijet kazatel z naší církve na šest měsíců. Moc se tam na něj již těší. A bylo by dobré, aby mu v bytě tekla teplá voda, aby se mohl připojit na internet a tak dále. Navíc, již v létě se tam opět chystají učitelé češtiny. I jim tedy chceme zajistit možnost vlastního ubytování.

S Ondřejem jsme za krajany jeli poprvé. I když jsme o jejich pohostinnosti hodně slyšeli, skutečnost předčila všechna očekávání. Musíme ještě najít nějaký způsob, jak našim hostitelům poděkovat. Po některých lahůdkách se mi bude asi chvilku stýskat.

A víš, co mě hodně zaujalo? Návštěva školy a zdravotního střediska v Bohemce. Ve škole nám děti zazpívaly a zatancovaly „Tancovala žížala“ a ukázaly, co se zrovna učí. Velmi mě zaujala výzdoba tříd, jak se hlásí k českému původu i symbolům své současné země. V ordinaci, jestli se to tak dá říkat, jsem si nechal od paní doktorky změřit tlak, abych viděl, zda mi třeba nehrozí infarkt; tlak byl samozřejmě v pořádku. Kromě toho ale paní doktorka poskytla odbornou pomoc těm z nás, kdo si zvrtli kotník nebo je bolelo koleno. Naštěstí naše cesta proběhla bez nutnosti dalších lékařských zákroků.

Zúčastnili jsme se trojích bohoslužeb, byly to jistě důležité cíle naší cesty. Rozdělili jsme si při nich role, ústřední úlohu měl vždy Daniel. Ze všech shromáždění jsem měl velmi pěkný dojem a vždy jsme si zazpívali o nějakou písničku víc, než bylo v programu. Pro mě byly nové nejen písně z Harfy Sionské, ale i některé známé písně z Evangelického zpěvníku, které se zpívají na jiné nápěvy, stanovené před časem babičkou Sedláčkovou. První bohoslužby se konaly v sobotu dopoledne v Pervomajsku. Slavili jsme je v obýváku u Jančíků. Další bohoslužby byly již ve Shromáždění, to znamená, v jejich sborových domech. V neděli dopoledne v Bohemce a potom odpoledne ve Veselynivce. V obou vesnicích jsme uspořádali i další biblický program. Milé bylo taky setkání s mládeží, letos v létě se opět chystají na tábor do Bělče. Mluvili jsme s nimi také o potřebě otevřenosti společenství – aby se neuzavírali jen ve své národnosti, ale snažili se oslovit evangeliem všechny sousedy. Pěstovat mnohem víc křesťanské hodnoty než svou národní identitu dnes potřebuje celá Evropa.

O pobytu v obou českých vesnicích by se toho dalo napsat daleko víc. Moc dobrý dojem na mě udělali všichni, se kterými jsme se setkali – Marie Provazníková, Libuše Pisarenková, Hartovi, Sverdlovi, Jančíkovi a další. Líbil se nám i večer ve Lvově, kde jsme přenocovali cestou tam, město bylo plné pěkných mladých lidí a těžko jsme hledali místo v restauraci na večeři; snad trochu i díky právě probíhajícímu svátku MDŽ. Méně dobrý dojem jsme měli jen z některých silnic. Omlouváme to tím, že Ukrajina má nyní dost starostí a výdajů kvůli stále trvajícímu válečnému konfliktu na východě země. Přejeme jim brzké ukončení těchto bojů a také to, aby červnové ukončení vízové povinnosti bylo pro ně počátkem většího začleňování do Evropy.

Poslední zážitek, který si nemohu nechat pro sebe, je návštěva bývalé raketové základny nedaleko Pervomajsku. Po sobotním obědě nás tam s Ondřejem vzali, protože to je prý světový unikát a stojí za vidění. Na místě, kde ještě před několika roky byly obří strategické rakety SS-24 Scalpel, které mohly zasáhnout skoro libovolné místo na zemi, je nyní muzeum. V rámci prohlídky jsme také zasedli do křesel obsluhy v řídicím stanovišti, které se nachází v bezpečném kontejneru 45 metrů pod zemí. Na výzvu shora mohl být zmáčknutím knoflíku odstartován jaderný konflikt, který by určitě skončil bez vítěze. Operátoři měli před sebou dvě kontrolky, podle kterých viděli, zda mají pohotovost jen cvičnou, nebo bojovou. Bojová kontrolka svítila prý jen dvakrát, v době Kubánské krize v roce 1962 a v srpnu 1968. Uf, ještě že ty raketové šachty jsou již zabetonovány. Jinde po světě je ale podobných strašáků ještě dost! Doufám, že časem budou zabetonovány všechny.

Milá Bětko, dopis nemůže postihnout všechno, co jsem na cestě viděl a prožil. Je ale vzpomínkou na ty, kteří sice žijí ve vzdálenosti přes 1500 kilometrů, přesto k nám ale patří.

Tvůj děda (Vladimír Zikmund)