(ČB 5/2017) Co dělat, když se nás třináctiletý syn zeptá, jestli Bůh stvořil mimozemšťany? A co když tříleté dítě nechce jít v poledne domů z parku, praští sebou na zem a řve? A co když zjistíme, že náš dospívající syn masturbuje? A co když dvanáctiletá dcera odmítne jít s námi do kostela, že ji to tam nebaví?… Na všecky tyto otázky (a mnohé další) dávají moudrou odpověď autoři této knihy.
Poslechněte si článek:
Prvního z nich v naší církvi dobře známe. PavelŘíčan, původním vzděláním teolog, poté celý život špičkový psycholog. Oddaný evangelík. Pavlína Janošová je akademická psycholožka, která s Říčanem mnoho let spolupracuje.
Jen na ukázku, co radí autoři rodičům onoho křičícího dítěte v parku: „Kvůli okolnostem musí dospělý prosadit své rozhodnutí a protestující dítě i proti jeho vůli vzít a odvést… Rodič by měl nejprve za daných okolností zvládnout své podráždění. Plačícímu dítěti by pak měl vlídně vysvětlit důvod odchodu a zároveň empaticky pojmenovat, co dítě právě prožívá (např.: ,Ty se teď moc zlobíš, že už jsme museli jít, protože… Já vím, je ti to líto…‘ atd.). Batole získává zkušenost, že si pláčem návrat z hřiště nevyvzdoruje, může ale otevřeně prožít své zklamání a hněv…“
Říčan se v knize zcela samozřejmě hlásí ke svému evangelictví. Ani mu nenadržuje, ani nedělá „jakoby nic“. Popisuje, jak vidí přístup takového typického evangelíka (v 1. osobě množného čísla!): „Nevedeme si spíše jako ,spolek přátel Ježíše Krista‘, pro který je spirituální praxe skoro jen folklórem dodržovaným z povinnosti či úcty k tradici?“ (s. 16) Nepíše s prorockým horlením, konstatuje. A dále: „Mnohému z toho, co naše církve učí – ruku na srdce – vlastně moc nerozumíme, nebo nám to moc neříká, anebo prostě věříme jen něčemu z toho.“ (s. 153)
Východiskem může být spiritualita
Psychologických knih s podobnými radami je mnoho. Tato je ale jedinečná základním východiskem – konceptem spirituality. Církevní křesťanství je v Evropě na ústupu. Na vzestupu je ezoterika či celosvětově letniční hnutí. A to vše obklopuje konzumní mentalita. Je nějaká alternativa? Autoři ji vidí právě ve spiritualitě. Oslovují ve své knize spirituální rodiče, kteří „chtějí, aby jejich děti hledaly smysl svého života v opravdových, upřímných a citově bohatých lidských vztazích… Děti soucitné, připravené pomáhat druhým, hledači pravdy o světě, ve kterém budou žít, i pravdy o sobě.“ Oslovují je třeba jako aktivní členy církve, třeba jako „nevěřící křesťany“.
Je jich, díky Bohu, v naší zemi mnoho. Najdeme je v ekologických hnutích, kolem hnutí Respektovat a být respektován, mezi zastánci nových pedagogických směrů – třeba etické výchovy Roche Olivara. Z textu je cítit, že Říčanovi je nejbližší a nejmilejší podoba spirituality kultivovaná v církvi, zpívající Rejchrtovy písně… Ale s plným respektem k těm, kdo spiritualitu žijí v jiné kontextu.
Teologa překvapí, jak moc se koncept autorů podobá svobodnému protestantismu z přelomu 19. a 20. stol. (u nás reprezentovanému třeba synodním seniorem Křenkem nebo farářem Stanislavem Čapkem od Salvátora). Ti také reagovali na ústup tradičního církevního křesťanství. Také odklonili ohnisko pozornosti od dogmatiky k prožitku. A také nacházeli spojence mezi humanisty mimo náboženství. Laický evangelík pak nad textem bude uvažovat, nakolik je evangelík pravověrný, který věří všemu, co obsahuje (například) katechismus Milana Hájka. A nakolik je evangelík, který mnohému v kostele nerozumí a o mnohém si myslí své.
Každý čtenář, který žije v rodině, najde dost přesných popisů toho, co se svými blízkými prožívá. Dost názorů, které svou smělostí překvapí a možná i vylekají. A hodně inspirace, která život jeho rodiny obohatí.
Ivan Ryšavý, farář a psycholog
Říčan, Pavel; Janošová, Pavlína. Spirituální výchova v rodině. Praha: Portál 2016, 176 s.