(ČB 4/2017) Někdy v polovině minulého století se zdálo, že otázka po Bohu a spáse je pro moderního člověka překonána. Následující vývoj nás však, jak známo, přesvědčil o opaku a religionisté mají opět plné ruce práce, aby prozkoumali nejroztodivnější náboženské či spirituální projevy, jimiž jsme obklopeni. Mám za to, že naším nejdůležitějším partnerem v rozhovoru (anebo soupeřem, záleží na úhlu pohledu) dnes není ani ateista ani představitel tradičních náboženství, ba ani stoupenec nových náboženských proudů, ale člověk, který pro zvládání svého života využívá
Poslechněte si článek:
různé náboženské náhražky. Je celkem lhostejné, jak tyto jevy budeme nazývat. Důležité je, že v životech lidí zaujaly místo, které bylo doposud vyhrazeno náboženství a po nástupu ateismu zůstalo uprázdněno. Fakticky to jsou alternativní nabídky spásy či náboženské víry.
Hovoříme-li o spáse či víře, máme obvykle na mysli náboženské systémy obemykající všechny oblasti lidského života. Pro náhražková náboženství je naopak příznačné, že takové ambice nemají. Odpovídají vždy jen na určité potřeby člověka, které jsme si zvykli chápat jako náboženské – ale ukazuje se, že náboženství na ně už dávno ztratilo „monopol“. Je to potřeba smyslu a orientace ve světě; potřeba nadosobního řádu, do něhož se cítím být zasazen; potřeba objasnění negativních zkušeností či obecně zla ve světě; potřeba základních směrnic pro mé jednání a rozlišování dobra od zla; potřeba zpracování vlastní viny; potřeba zakoušet něco, co mě přesahuje a zároveň mě drží, chrání a dodává sílu žít; potřeba vyrovnat se s vlastní nahodilostí a s nepředvídatelnými zásahy do životního běhu, včetně smrti.
Přitažlivost náhražek
Když se rozhlížíme po současné nabídce náhražkových náboženství, zjistíme, že málokteré z nich dokáže uspokojit všechny potřeby současně. Není divu, že současný člověk je v tomto smyslu spíše „polyteista“: svou síť smyslu, opory a jistoty si utkává z různých dílčích zdrojů, „supermarketově“ si vybírá to, co mu nejvíce vyhovuje.
Popišme s trochou nadsázky jeden týden takového člověka. V pondělí nedočkavě spěchá do práce, protože firma pro něho zdaleka není jen zdrojem obživy, ale zajišťuje také jistý statut, pomáhá utvářet jeho identitu, dává mu účast na jakémsi vyšším poslání a je jeho druhou (či spíš první) rodinou. V úterý se stejnou nedočkavostí navštíví nákupní centrum. Čeká tam na něho nový model mobilního telefonu, jehož prezentaci, ne nepodobnou náboženskému zjevení, před nedávnem s úžasem sledoval v televizi. Telefon mu nabídne nové, opojné způsoby překračování vlastní omezenosti a poskytne mu také pocit jisté exkluzivity a mimořádnosti. Zároveň nakoupí sadu kosmetiky, jejíž výrobce slibuje neomezenou životní radost, čerstvou energii a čtyřiadvacet hodin trvající ochranu. Nezapomene ani na další výrobky, které kromě splnění účelu, pro který jsou vyrobeny, navíc mají učinit člověka svobodnějším a povznesenějším nad běžné starosti. Ve středu má ve svém diáři pohovor s koučem zaměřeným na osobnostní rozvoj a sebeřízení. Odchází od něho s pocitem, že opět udělal něco pro svůj růst a dosažení štěstí, ale pro jistotu si ještě večer projde svůj individuální horoskop, který mu spolehlivě sdělí, co má dělat a na co si má dát pozor zítra i zbývající dny v týdnu. Protože ví, že vlastní zdraví je plně v jeho rukou, věnuje celé čtvrteční odpoledne návštěvě soukromé kliniky, kde ho odborník vyšetří a poté mu sestaví podrobný jídelníček a tréninkový plán. Na cestě domů se zastaví v obchodě s doplňky stravy, zaměřenými na oddálení stárnutí, protože se právě dověděl, že stáří je nemoc, které je možné zdravým životním stylem zabránit. V pátek večer si přečte pozoruhodnou knihu plnou spikleneckých teorií. Ty mu konečně odhalí, odkud se bere zlo, a kniha mu pomůže se s ním do jisté míry vyrovnat. Chaotický a nečitelný svět mu náhle začíná dávat dobrý smysl. Celou sobotu prosedí u internetu, který je pro něho trvalým souputníkem, rádcem a utěšitelem; otvírá mu totiž dveře do srozumitelnější a lepší skutečnosti a dává mu pocit bezpečí a jistoty. Cítí, že není sám, jeho facebookoví přátelé ho potřebují. V neděli jako obvykle zajde na fotbalový zápas svého oblíbeného klubu, kterému zachovává věrnost už od svého dětství, tedy mnohem déle než své ženě, s níž se před rokem rozvedl. Miluje klubový oděv, vlajky, nástup hráčů za působivé hudby, závěrečnou děkovačku a vůbec veliké emoce s touto hrou spojené.
Na adresu náhražkových náboženství bylo již (právem) řečeno mnoho kritických slov. Mě spíše zajímá, co nepřímo vypovídají o křesťanství a jeho (ne)schopnosti odpovědět na naše běžné starosti a potřeby. Jako farář se s tím střetávám docela často. Jak mám poradit člověku, kterému se rozpadá vztah a zároveň je pro něj manželství posvátným svazkem? Jak poradit člověku, který nemůže najít práci a připadá si zbytečný, a moje ujištění, že každý člověk je Bohem chtěný, mu zní prázdně? Co říci otci rodiny, který kvůli splácení hypotéky musí pracovat dvanáct hodin denně a v kostele slyší kázání o tom, jak si máme umět v rodině udělat jeden pro druhého čas? Co říci člověku, který neumí přijmout sám sebe a já bych mu měl kázat místo o lásce k bližnímu o lásce k sobě samotnému?
Touha po štěstí
Zdá se, že náhražková náboženství využívají zřetelnou „mezeru na trhu“. Chtějí být průvodci v každodenním životě, poskytovat pomoc, radu a konkrétní odpovědi teď a tady, vést k šťastnému a naplněnému životu. Můžeme je jistě odepsat jako povrchní návody na život či jako zkratky ke spáse, ale tím se skutečným potížím dnešního člověka, jež se v nich ohlašují, jen tím víc vzdálíme. Je snad touha po šťastném, zdařilém a úspěšném životě sama o sobě hříšná? A není křesťanské pohrdání těmito alternativními nabídkami spásy jen pokrytectvím? Jako křesťan se přece musím i sám sebe ptát: Jak je možné, že víra v Ježíše Krista v mnohých ohledech můj život nepřetváří a tuto funkci přebírá něco jiného? Na co se vlastně spoléhám? Podle čeho se rozhoduji? Co buduje mou identitu? Čemu svůj život podřizuji? Co když ústy vyznávám Krista, ale svou každodenností dosvědčuji, že je pro mě spása v Kristu vlastně velmi abstraktní a neuchopitelná, a tak hledám její rychlou a schůdnou náhražku?
Myslím, že církev z bohatství své tradice nevynáší na světlo zdaleka všechny poklady. Křesťanství dnes do značné míry přestalo být životním stylem a životní moudrostí. Pokud nebudeme umět přenést evangelium do oblasti zvládání každodenního života, kterou náboženské náhražky právě pokrývají, obávám se, že se s většinou našich současníků bude i nadále míjet.
Ondřej Kolář
(autor je evangelický farář a učitel na Evangelické teologické fakultě UK)