(ČB 4/2017) Eliška Baťová, rozená Esterlová, pochází z muzikantské rodiny. Na konzervatoři vystudovala obor flétna a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Hudební vědu. Vedle své akademické činnosti vyučuje na základní umělecké škole, vystupuje na koncertech a několik let spolupracuje se zpěvníkovou komisí, pro kterou připravuje hudební korektury, rejstříky autorů a pramenů. Poslední rok je její hlavní pracovní náplní péče o syny – dvojčata.

Poslechněte si článek:

Můžeš nejprve vysvětlit, co jsou hudební korektury a proč se dělají?
Je to spíše druh odborných lektorských posudků. Na základě srovnání vybraných melodií s prameny se snažím zjistit, zda verze písně, která je předložena, není chybná, není poškozena nebo jestli nemá nějaký nános tradice, který se dá odstranit, a píseň tak prokoukne, pročistí se. Je to trochu archeologická práce. V očištěné podobě pak píseň předložím komisi, která posoudí, jestli je píseň takto vhodná a může se s ní pracovat dál.

Když zjistíš u známé písně, že má „zanesenou“ melodii a nalezneš melodii „čistou“, ale neznámou, jak takovou situaci řešíš?
To je věc komise, která si musí vytyčit svá kritéria a priority: jestli je důležitější stylová čistota a bezchybnost, nebo například důvody pastorační a zvykové. Obojí je relevantní k tomu, aby se zachovala podoba řekněme mírně poškozená nebo variantní. Očištěnou podobu lze navíc nalézt ve všech stylových vrstvách, kterými píseň prošla. Mým úkolem je tyto verze postavit vedle sebe a komisi je předložit.

A co hudební korektury u nových písní?
K novým písním přistupuji vlastně úplně stejně. Snažím se dohledat v nejlepším případě autograf, nebo nejstarší tištěnou podobu. Pokud jde o žijící autory, tak je o autograf požádám. Pokud jsou nedávno zemřelí, snažím se autograf sehnat jiným způsobem. Rozhodně vždy hledám první tiskem vydanou podobu a s ní srovnávám to, co navrhuje komise. Často se totiž stává, i když jde o opis, že jsou tam drobné chyby nebo nastal významový posun.

Můžeš uvést nějakou zajímavost, kterou jsi našla při zkoumání pramenů a starých zpěvníků?
Jsou dvě skupiny písní, při kterých dochází při mé korektuře k výraznější změně. První skupinou jsou písně, které se zpívají a znají. Příkladem je píseň Z nebe přicházím samého. Při porovnání s tisky z 16. století se však i takhle známá píseň může najednou rozzářit. Očistí se původní rytmus, díky němuž se dá zpívat radostněji a lépe vyjadřuje text. Navíc ji v této podobě nalezneme ve všech německých zpěvnících. Najednou dostává i ekumenický rozměr. Ještě zajímavější je ale ta druhá skupina. Písně, které se dle mého názoru příliš nezpívají, a není to vždy proto, že by byly špatné nebo že by měly nevýraznou melodii. Někdy je to způsobeno použitím pozdní varianty, která je poškozena. A lidé to nějak vycítí. Napadá mě například píseň Chci Pána slaviti. V kostele jsem ji snad nikdy nezpívala. Když se prohledají všechny zápisy z 19. století, zjistí se, že se dá zapsat s mnohem jednoznačnějším rytmem. Jedním z hlavních cílů korektur je tedy pomoci zapomenutým písním, které mají kvalitní melodie, aby se zpívaly – ale musí být zapsány správným způsobem.

Proč je důležité mít ve zpěvníku rejstřík autorů?
Když jsme o tom jednali na prvním setkání komise, shodli jsme se, že rejstřík autorů je pro uživatele zpěvníku jediná doplňující informace o tom, co se zpívá. V současném Evangelickém zpěvníku rejstřík autorů je. Rozhodli jsme se tedy, že jej v novém zpěvníku zachováme a že bude mírně obohacen o stručné biografické informace po vzoru různých zpěvníků západních. Zároveň zachováme rejstřík pramenů, což je české unikum. Na Západě se většinou ke zpěvníku vydává komentář, kde jsou prameny sepsány. Ten my nevydáváme, a proto je dobré, že oba rejstříky jsou přímo ve zpěvníku.

Shromáždit potřebné informace o autorech a nalézt prameny dá hodně práce.
Pro potřeby tohoto rozhovoru jsem si sečetla, kolik hodin už jsem nad tím strávila, a je to skoro 600. Práce na každé písni trvá průměrně zhruba dvě hodiny. V současné době je hotových něco přes 300 písní a zbývá ještě asi 550. U každé písně je třeba nalézt původní prameny a shromáždit biografické údaje k autorům. Prameny se dnes většinou dají najít na internetu, je ale nutné znát mnoho vyhledávacích databází, a to ve všech světových jazycích. Nejsložitější je pro mne maďarština, ale i s tou se někdy pracuje. Za některými prameny se musí jít do institucí, do archivů a knihoven. Dnes už je naštěstí mnoho pramenů digitalizovaných.

Kde sbíráš informace o autorech?
Nejvíc informací mám kombinací poučeného „gůglování“, různých církevních zdrojů a samozřejmě odborné literatury. K autorům z naší církve se někdy najdou hezké životopisy v rámci sborových zpravodajů, často jsou to publikované nekrology, které jsou nejlepšími zdroji informací. Některé osobnosti mají wikipedická hesla, ale nikdy to není můj jediný zdroj.

V rejstříku autorů si člověk uvědomí obrovskou různost.
Různost a kvalitu, vesměs jde o zajímavé a kvalitní osobnosti. Když jsem zjistila, jaké měli tito autoři funkce a jak byli vzdělaní, žasla jsem. Takový okruh lidí dnes nemáme. Pro současný zpěvník byli vybíráni velice kvalitní autoři napříč ekumenou.

Do nového zpěvníku jsi otextovala několik písní. Jak tvoříš texty?
To je pro mě oddechová činnost. Písňové texty a básně píšu odjakživa. Ty písňové texty, které budou v novém zpěvníku, vznikly na požádání komise. Jedinou výjimkou je údajná Husova píseň Živý chlebe, která vznikla na požádání ochranovských bratří v Berlíně k Husovu výročí. Pro mě je vždy prvotní melodie a ta se musí prolnout s významem a atmosférou textu. Tak dlouho si zkouším hrát se slovy, a když překládám, tak s různými ekvivalenty originálního textu, až to do melodie zapadne. Málokdy mám představu, jak bude nový text vypadat, spíš mám jasno, jak přesně má vyjít na melodii. Nesmí to být za cenu velkých významových odchylek, ale mám pravidlo, že když mě melodie začne vést a je tam i mírný posun, nechám improvizovaně text plynout, kam až sám dojde. Nesnažím se za každou cenu být doslovná, nechávám tomu otevřené dveře. Zdá se mi, že z volnější tvorby vznikají lepší texty, než když se snažím otrocky lpět na obsahu.

Čím se teď živíš?
Ani jednu z těch dvou sfér, které jsem studovala, jsem neopustila. Živím se kromě učení také hraním, a přestože jsem studovala moderní flétnu, zaměřila jsem se na starou hudbu, a to i v souvislosti s odborným studiem. Muzikologicky jsem se zaměřila na hymnologii a na širší kontext české liturgické reformační hudby až k Bílé hoře. Zajímá mě veškerá jednohlasá hudba, nejenom písně, ale i český chorál.

A hraješ v nějakém souboru?
Mám svůj soubor, jmenuje se Musica malinconica. Začínali jsme raným barokem a postupně jsme šli víc do historie, posledním naším programem byla hudba z přelomu 15. a 16. století. Soubor tvoří hlavně dechové nástroje doprovázející zpěvačku, já hraju na zobcové flétny a traverso, což je renesanční příčná flétna.

Jaká je tvá oblíbená píseň z Evangelického zpěvníku?
Obecně mám největší vztah k celému pokladu českých reformačních písní. Obzvlášť ráda mám texty Jana Augusty, kterým se nyní i odborně zabývám. Z nových textů se mi líbí písně Karla Trusiny Já chtěl bych Bože můj a Toužíme v lásce žíti stále. Hudebně mám ráda raně barokní melodie, například Heinricha Schütze a Melchiora Vulpia, a německou modernu 20. století.

ptala se Romana Čunderlíková