(ČB 3/2017) „Jediné, co vím, je, že syn je moje záruka. A jestli on není slovem Božím, pak Bůh nikdy nepromluvil.“ Objasnění naší víry pro naše současníky zřejmě nezačneme těžkotonážní teologií o Synu, jenž je slovem, skrze nejž vše povstalo a bez něho nepovstalo nic, co jest. Asi bychom začali nějak přístupněji a já se v tomto článku zamýšlím nad tím, jestli to není chyba.
Poslechněte si článek:
Až na kost
Výše citovanou větou se otvírá film Cesta, pojednávající o světě po blíže neurčené katastrofě, ve kterém se lidé běžně uchylují ke kanibalismu. Což film ukazuje naplno. Mimo desítky dalších hrůz, které zaplňují prakticky každý záběr. Otec, který miluje Syna, a Syn, který miluje Otce proti zcela zlu propadlému světu. Do jejichž společenství jsou přece, zásluhou Syna, někteří z toho světa pojati. Film je tak brutální, že by se na něj neměl dívat … v podstatě nikdo. A jeho osou je přitom dogmatika ohlodaná na kost – jako ta těla, která tam vidíme co pět minut. Otec v něm není otec „v příměru, symbolicky“, ale opravdu. Syn je pak synem také doslova. Proč mě nepřekvapuje, že předlohu nenapsal křesťan, ale agnostik Cormac McCarthy? Dnešní křesťan by to, bohužel, nějak zaobalil. Nebo by měl dokonce pocit, že „přirovnání“ Otec nějak kulhá, že to musí vysvětlit. McCarthyho ale zaujalo právě to, že opravdový otec miluje opravdového syna a že lidé jsou opravdu zlí. A že v lásce otce k synu a oddanosti syna k otci je skutečná záchrana.
Stejný McCarthy ve svém The Sunset Limited (což je vlak, pod který chce skočit stejný neznaboh jako McCarthy) vystavuje tohoto nešťastníka, profesora literatury, přednáškám z klasické luterské a reformované dogmatiky z úst jeho černošského zachránce, železničního zřízence. (Recenzoval J. Ženatý v ČB 12/2013). Opravdu tam zaznívají věty z Instituce, Helvetiky, Augustany, které znám po paměti a od kolegů, kteří podobně jako já slýchají: „Tohle současného člověka nemůže zaujmout.“ Movitá kabelová televize HBO zaplatila za věty, které bych ani nedoufal slyšet od libovolného faráře, hostujícího ve veřejnoprávním rozhlasu. Souhrn evangelické dogmatiky sice ztracence z naší dramatizace divadelní hry spíše nepřesvědčil (spíš pod vlak znovu skočil), ale televizní divák mohl aspoň slyšet, co možná někdy neslyší ani na biblické hodině. McCarthymu je totiž celkem jedno, zda bude někdo spasen. Jen ho ty myšlenky zaujaly. A mě nepřestane být divné, že jeden z živoucích klasiků naší éry nejspíše četl Instituci či Teologickou summu. Nebo že potkává černošské železniční zřízence, kteří výroky zmíněného původu používají při prvním setkání s neznámým člověkem. Pokud ano, tak už nás zastihlo království Boží. Každopádně, někde to McCarthy nabrat musel.
Ne z vůle těla
Pier Paolo Pasolini byl, jak čas běžel a příležitost přála: fašista, komunista, pederast. V době mých studiích bylo promítání jeho filmů v klubových kinech proslulé tím, že bude určitě někdo z publika zvracet; nejzazší mez, skandální porno. A přitom právě on se ujal filmového ztvárnění nejkonvenčnějšího, Matoušova evangelia. Právě film člověka, pro nějž tělo znamenalo opravdu hodně (k fašistům patřil hlavně kvůli tělocvičným soutěžím), začíná snad nejhlubší oslavou panenství Mariina, jaká je vůbec ve filmech k vidění. I zbytek filmu je zvláštní tím, že je jaksi v měřítku jedna ku jedné. Jde jen o text evangelia, ke kterému není třeba žádné vysvětlivky dodat.
Podobně můžeme mluvit i o Posledním pokušení Krista, kde Kristus volí ducha proti tělu natolik natvrdo, že se film ocitl na indexu římské církve. I o Umučení Krista alkoholika Mela Gibsona, které svého času neměli rádi zvláště služebně starší kolegové, ale které jediné nechalo bez dechu mého buddhistického švagra.
Něco pro lidi
Proč není takto přesný Zeffirelliho Ježíš nebo misijní Ježíš, kterého u nás promítá Církev bratrská? Filmy, točené se záměrem podat evangelium „běžnému člověku“. Dobře je to vidět na koprodukčním seriálu biblických příběhů italské, slovinské a možná i naší televize z 90. let. Každou pointu biblických příběhů spolehlivě zazdí. Tím způsobem, že do každého z příběhů dodá nějaké „polidšťující“, vysvětlující scény a dialogy, které v původním textu a ději nejsou. Divák se má najít v tom, co už viděl ve všech ostatních filmech. A Písmo spolknout spolu s touto návnadou. Jako když pocukrujeme hořký lék. Jako když rybářský háček obalíme těstíčkem. Tyto filmy se snaží do Zákona a evangelia dodat „běžného člověka“. Ten je tam přece ale ve své nahotě od začátku! Právě proto jsou biblické texty tak skandální. Tak pobuřující, že by se na ně nikdo neměl dívat.
Křesťanská, „misijní“ zpracování Bible vyznívají tak jalově možná proto, že jsou v dobré víře točena pro lidi, kteří jsou hodní. Kterým by zkazilo večer, že někdo je schopen druhého člověka sežrat. Možná je ale pes zakopán v tom, že tyhle hodné lidi si jenom představujeme, že jsou hodní jen ve vlastní domýšlivosti. Skutečná, stokrát opakovaná historie ukazuje, že lidé jsou skutečně schopni požírat se navzájem ze zdánlivě banálního důvodu: totiž že hlad trvá prostě moc dlouho. Jako za hladomoru na Ukrajině 1932–33, jako v Severní Koreji 1994–98. Takový není člověk po čtyřiceti dnech půstu. Takový je, když nabude jistoty, že hlad bude už pořád.
Kain v nás
Všelijakými démony stíhaní lidé jako McCarthy, Pasolini, Scorsese, Gibson, kterým bych nenechal pohlídat ani jízdní kolo, ti vědí, co je člověk. McCarthy a Pasolini vůbec nejsou křesťané, Scorsese a Gibson jsou špatní křesťané. Ale jako takové je oslovuje něco výrazně jiného. Lidé, kteří natočili film Ježíš, jsou nepochybně lepší křesťané než Mel Gibson. Protože nějak zapomněli na to zlo, na toho starého člověka, který je stále v nich samých, točí pořád filmy pro imaginární hodné lidi. Které já nikde nepotkávám. Znám jen takové, které ze zlého světa zachránil Syn, jenž je Otci věrný až k smti. Někteří z nich jsou temní jako McCarthy, někteří napohled uhlazení jako Zeffirelliho Ježíš, který ovšem není skutečný. Všichni ale vědí o Kainovi v sobě. Ďáblu, světu, tělu odpírají.
Tomáš Pavelka
kresba Petra Fischerová