(ČB 1/2017) Českobratrská církev evangelická patří do rodiny luterských církví již tím, že u jejího zrodu stála církev Augsburského vyznání. Do svých vyznání zahrnula Augsburskou konfesi a je členkou Světové luterské federace. Je ale luterská tradice v naší církvi skutečně živá? Na to jsme se zeptali nosislavského faráře a teologa Ondřeje Macka (1980), který se dějinami luterství v našich zemích dlouhodobě zabývá.

Jak u vás ve sboru slavíte Den reformace?
V kostele na stole Páně máme červený ubrus, slavíme večeři Páně, ve slově k nedělní škole dětem zkratkovitě říkám něco o Lutherovi a nenápadně se to snažím promítnout do vstupní modlitby. Letos jsem cvičně nechával hlasovat lidi, jestli vědí,

Poslechněte si článek:

co ta červená barva znamená. Úplně úspěšné to nebylo. (pozn. – liturgická barva – barva Ducha svatého)

Je tedy Lutherův odkaz v naší církvi živý, nebo ne?
Myslím, že moc ne. Máme několik sborů s luterskými prvky v liturgii. V češtině není ovšem žádný slušný životopis Martina Luthera a velmi bídně jsme na tom i s překlady jeho spisů. Natož abychom měli kde nabrat něco o dalším vývoji luterské teologie. Není tedy ani moc kde a jak se inspirovat.

Známe reformační myšlenky a vyznání, anebo se na ně jen uctivě odvoláváme?  
Mám tendenci být spíše skeptický. Slyšel jsem, že někde probírají České vyznání na biblické hodině nebo že v Javorníku nad Veličkou diskutují o Heidelberském katechismu. Když jsem však zpěvníkové komisi navrhoval, aby v novém zpěvníku byl přetištěn třeba Lutherův Malý katechismus, části Heidelberského katechismu, Bratrské či Táborské vyznání nebo alespoň Leuenberská konkordie, profilový dokument reformačních církví, poslali mě k šípku.

Nejsme ale přesto spíše církví reformovanou?
Asi bychom se museli bavit o tom, co to je teologie reformovaná, co luterská… Učení o nesvobodné vůli, o dvou říších, o predestinaci, večeři Páně? Jsme reformační unionovaná církev, která se odvolává na tradici české reformace. Ale že by u nás probíhala nějaká soustavná reflexe našich kořenů, která by se promítala třeba do katecheze či praxe, si nemyslím. Neexistují ani dějiny českého evangelictví ani nějaký reprezentativní výbor zásadních textů naší tradice. S výjimkou Molnárovy Slovem obnovené.

Jaká teologie tedy v naší církvi dnes převažuje?
Myslím, že máme asi tak dvě stě teologií a by bylo obtížné najít i dva sbory, kde je stejný bohoslužebný pořádek. Spojení v roce 1918 teologickými důvody příliš vedeno nebylo. Jeden z nejvýraznějších reformovaných teologů Jan Karafiát do unie nevstoupil a nejvzdělanější luterán Gustav A. Skalský, první děkan Husovy fakulty, se s ní také hodně potýkal. Proto ani nemám pocit, že by reformovaná teologie v ČCE nabrala nějak navrch. Naše církev nikdy jednotný věroučný profil neměla. Vždycky tu byli liberálové, barthovci, daňkovci, hromádkovci, civilní nenáboženští interpreti, pietisti, charismatici, jacísi staroreformovaní, luteráni atd. A nečekám, že by jej ani kdy v budoucnu našla.

Co nás tedy drží dohromady?
Vyhroceně: Jungmannova 9, ze které nám chodí peníze. Fungujeme dohromady hospodářsky s nějakými organizačními pravidly. Jsme společenství dvou stovek dosti samostatných sborů. A v závislosti na penězích se jejich samostatnost bude asi ještě prohlubovat. Hezké je, že za sebe cítíme odpovědnost. Typické je, že třeba ve věci přistupování dětí k večeři Páně přenesl synod, tuším v roce 2005, odpovědnost na staršovstva jednotlivých sborů.

V čem spočívá evangelická identita dnes?
To kdybych věděl… Je to dvojznačné. Na jednu stranu je zdravé se po identitě ptát, ba vrtat do ní, na druhou je takové ptaní výrazem toho, že si sami sebou a důvody svého trvání nejsme moc jisti. Jsme tu, protože Kristus tu chtěl církev, a my se snažíme, jak umíme, tou jeho církví být a dělat mu prostor, a ne jen ostudu. V povaze protestantismu je však také, že tu my jako konkrétní jednota Kristova lidu být nemusíme. Jenže zároveň platí, že reformační církev by se měla stále reformovat, stále znovu konkrétně kombinovat to, co čteme v Bibli, s tím, co nás obklopuje: Přemýšlet, jak máme dnes žít evangelium. Reformované církve navíc jednu ústřední konfesi nikdy neměly; na rozdíl od luteránů. Nikdy se nezbavíme nutnosti odpovídat na otázky, proč se nespojíme se skupinou křesťanů, kteří se scházejí vedle. Proč má smysl, aby tu existoval právě tento náš hlouček? O jaké podstatné důrazy by křesťanstvo přišlo, kdybychom tu nebyli?

Tuto otázku si dnes kladou ti, kdo hovoří o krizi naší církve. Oč by tedy křesťanstvo přišlo, kdyby tu nebyla ČCE? Nebo jinak: Nemohou odkaz české reformace nést i jiní?
Kdybychom důsledně nesli odkaz české reformace, nemůžeme přijmout finanční vyrovnání se státem. Takže za českou reformační církev bych se už moc neodvážil považovat. Podle mě ČCE dala českému náboženskému prostředí za těch 100 let dobré biblisty s jejich komentáři a biblickými eseji, Český ekumenický překlad, který její členové iniciovali a dotáhli, Evangelický zpěvník 1979, zpěvník Svítá 1992 (myslím tím i písňovou tradici, která je v něm uchována), promyšlenou ordinaci žen, civilní interpretaci evangelia, jistý druh občanské a sociální (či diakonické) angažovanosti. A patří k ní tradice funkčních místních rodinných společenstev.

Dožije se Českobratrská církev ještě nějakého dalšího významného výročí?
Myslím, že v budoucnu zde zůstane římskokatolická církev a církve příbuzné, východní křesťanství, a pak křesťanské církve sdružené ve volných regionálních svazech s různými důrazy. Ty se budou od sebe navzájem lišit spíše ve spiritualitě, v intenzitě misie, v pohledu na otázky, jako je křest dětí, ordinace žen, stupeň inspirovanosti Bible, nebo v tématech spíše zástupných (např. homosexualita), nikoli však v tom, že by měly nějako výraznou reformační teologii. Od římských katolíků a pravoslavných nás bude odlišovat jiné pojetí církve, úřadu faráře/farářky, laiků a snad jiné vnímání člověka (hřích, ospravedlnění, svobodná vůle). Asi bych čekal, že se časem ta „naše“ unie organizačně rozšíří, že třeba budeme dohromady s metodisty nebo Církví bratrskou a budeme se navzájem obohacovat v různosti. Ostatně ani v Německu, Rakousku nebo teď ve Skotsku jsem nepotkal církve, které by byly výrazně luterské, či naopak výrazně reformované. (Otázku liturgie bych nyní neřešil. To je věc případná.) Spíš jsem viděl jejich vymírání. Ale možná jsem se díval blbě. Ovšem zaujalo mě, když jsem byl na ordinaci starších ve sboru, který se odtrhl od Church of Scotland a byl spíše evangelikální, že ordinovaní podepisovali souhlas s Westminsterskou konfesí a museli ji mít nastudovanou.

Vyrostli jsme už z plochého antikatolicismu? Čím byl nahrazen?
Zápasem o přežití? Byl nahrazen? Po svátku Všech svatých mi jedna římskokatolická kamarádka říkala, že jejich pan farář kázal o tom, jak to mají evangelíci špatně. Třeba mají větší problém oni s námi? Nás dnes římskokatolická teologie, spiritualita a liturgický poklad v lecčems spíš přitahuje; řekl bych, že knihovničky současných evangelíků plní spíš Halík, Vácha, Grün, Küng než nějaký protestant. To už spíš sáhnou po autorech evangelikálních. Budeme však muset výrazně promyslet, jak se vyrovnávat s „New Age“, co pro nás bude inspirativní, a kde a jak se vymezíme.

Ale argument, že „nechceme být jako katolíci“, se tu a tam objevuje stále. Překvapilo mě například, že řada lidí nechce, aby v našem novém církevním logu figuroval – prý katolický – kříž. V zadání soutěže je výslovně uveden pouze kalich a Bible.
Křížů snad v našich prostorech časem konečně přibude. Že v našem logu bude Bible a kalich, jsem rád. Ale kéž by nás to víc charakterizovalo: Společná četba Bible, pokusy podle ní žít a rovnocenné, za sebe vzájemně odpovědné společenství kolem Ježíšova stolu, kde se děje Boží království.

K čemu nás mohou reformační jubilea inspirovat?
Asi bych se pokoušel o výraznou obnovu zbožnosti s reformačními důrazy. Hledat Pána Boha, osobní vztah s ním. A zároveň mít před ním a jeho „majestátem“ mnohem větší respekt. Nehledat tak moc harmonii u sebe sama, ale sebe nacházet ve vztahu s ním. Následovat Krista: napodobovat jeho jednání. V Ježíši – v tomto podobenství Boha – se s Bohem potkáváme. Poměřovat všední život s Kázáním na hoře. Číst mnohem více Bibli, nejlépe ve společenství. Číst ji jako text živý a o nás, pro nás. A důsledně ji promítat do života. Krize biblických hodin je podle mě jednou z těch nejpalčivějších. Žít z toho, že všechno podstatné už bylo darováno: život, odpuštění, Boží království, milosrdenství, Bůh, který o nás stojí – to vede k vděčnosti. Milost: ne výkon, ne sebevykoupení, protože vykoupení si nemůžu zasloužit, ale dostávám je. Umět přijímat, být obdarován. Začít víc mluvit o hříchu a zpovědi. Žít v církvi jako ve společenství, zahrnujícím všeobecné kněžství, vzájemnou korekci, jinakost druhých. Máme dobrý model církve, stojící na vzájemné poradě (synod), ale nevyužíváme jej. Skvělé je, že ordinujeme ženy! Měli bychom se ale naučit znovu modlit a sloužit světu: prakticky, diakonicky, politicky, občansky. Být církví pro druhé. Misie. Konec koncertů a besed, jsme tu, protože vyprávíme o Kristu. Skromnost (ekologie). Liturgii moc neumíme a myslím, že umět nebudeme. Vždycky je to buď vystrčené kázání nebo předělávka mše. Ale máme výborné písně. A myslím, že poctivé pokusy o civilní interpretaci jsou naše dobré specifikum. Ovšem u toho všeho mám otázku sám nad sebou… A asi nemám ani právo to říkat nahlas.

A co specificky evangelická teologie? Nemá snad reformační myšlení také svá charismata, která by se neměla pohřbít, ale naopak rozvíjet? Nebude naše případná unie s jinými církvemi stát na podobně teologicky chatrných základech, jako to bylo v roce 1918?
Zbožnost je přece žitá teologie. Teologie se dělat samozřejmě musí, to je jasné. Těším se, že napíšeš dogmatiku, která bude Bibli i dědictví otců interpretovat do naší rozhárané doby, do české společnosti. A kdybychom si ve sborech během let 2017/2018 přečetli ta naše vyznání, určitě by nám to bylo k užitku.

připravil Ondřej Kolář (foto: B. Skála, D. Ženatá)