(ČB 1/2017) Přečtěte si svědectví přátel z německého partnerského seniorátu v Sulzbachu-Rosenbergu o tom, co prožili s uprchlíky. Nám, kdo jsme jednu listopadovou neděli ve Valašském Meziříčí při kávě po bohoslužbách slyšeli vyprávění Hanse-Petera Pickela, to otevřelo oči.

V roce 2015 stál náš farní sbor v Sulzbachu, tak jako i celá německá společnost, před velkou výzvou.

Poslechněte si článek:

Na začátek trocha statistiky
Malá část těch, které vyhnalo pronásledování a válka z blízkého a středního Východu, se vydala přes Balkán na cestu do Evropy. Když se Německo domluvilo s Rakouskem, že otevře své hranice, aby zabránilo humanitární katastrofě v srdci Evropy, bylo v Německu přijato více než 890 000 uprchlíků – větší část podle „ženevské konvence o uprchlících“, kterou ratifikovalo 147 zemí světa a která je samozřejmě také jedním ze základních kamenů evropského zákonodárství.

Uprchlíci k nám přicházeli hlavně v druhé polovině roku, většinou pěšky, bez majetku a částečně i po rok trvajícím útěku. Mezi nimi také asi 90 000 „nezletilých bez doprovodu“, tedy dětí a mladých lidí, kteří se vydali na dlouhou a životu nebezpečnou cestu bez svých příbuzných. V některých dnech prošlo přes hraniční přechody jen v oblasti Passova více než 10 000 lidí, v průměru denně asi 7 000, a to několik měsíců po sobě.

Lidé byli na hraničních přechodech přijati za pomoci úřadů, Červeného kříže a díky obrovskému množství dobrovolníků; po celém Německu se rozdělovali do zařízení „prvního přijetí“, kde čekali, než se vyjasní jejich status, tedy jestli mohou žádat o azyl nebo jestli jsou válečnými uprchlíky ve smyslu zmíněné ženevské konvence. Protože však tato zařízení ani v nejmenším nestačila, dala spolková vláda, jednotlivé spolkové země, okresy nebo města k dispozici přechodné ubytovací kapacity jako sportovní haly nebo jiné veřejné budovy a zařízení.

K ubytování posloužily někdejší penziony i hospody
V našem okrese byly tak jako i jinde pro uprchlíky pronajaty a renovovány bývalé hostince a penziony a neobydlené budovy, aby bylo pro ně zajištěno decentralizované ubytování. Jedním z důvodů pro tento postup byla i ochrana uprchlíků před násilnými odpůrci azylové politiky, kteří se žel objevili i v našem okrese. Někdo hodil do okna jednoho z ubytovacích zařízení zápalnou láhev, Bohu díky bez škody na životě a zdraví ubytovaných. Ten člověk byl dopaden a minulý týden pravomocně odsouzen.

Kde se našlo tolik dobrovolníků
Dobrovolníci, kteří by se postarali o příchozí, se hledali přes spolky, sdružení, různá sociální zařízení i přes církevní sbory a farnosti. V našem sboru v Sulzbachu se dobrovolníci také našli a staršovstvo rozhodlo, že v případě potřeby budou pro ubytování příchozích dány k dispozici i sborové prostory.

Vzhledem k tomu, že v Sulzbach-Rosenbergu už mezitím vznikl pomocný spolek s názvem „Sulzbach-Rosenberg pomáhá“, přičlenili jsme naše dobrovolníky k tomuto spolku, aby se nabídky ubytování a pomoci nepřekrývaly a aby bylo možno práci dobrovolníků lépe koordinovat. V našem městě musely úřady a spolek pomocníků zvládnout v některých dnech nápor až 150 příchozích. Své síly nasazovalo 29 dobrovolníků, vedených naší presbyterkou Gabriele Müller, která se naprosto výjimečným způsobem angažovala déle než jeden rok. Lidem jsme pomáhali různými dary, ať šlo o ošacení, pleny, hygienické potřeby, nebo boty.

Kavárna s hlídáním dětí ve sborovém sále
Ve sborovém sále jsme díky dobrovolníkům zřídili kavárnu s hlídáním dětí. Uprchlíci totiž potřebovali prostor, kde by spolu mohli mluvit, aniž by tomu naslouchala spousta dalších lidí namačkaných ve školní sportovní hale. Uprchlíkům, kteří nemohli být ubytováni ve městě a museli z okolních vesnic dojíždět na úřady a k lékaři, jsme sháněli bicykly a spolujízdu autem. Většina lidí, kteří přišli k nám, byla traumatizována předchozím utrpením a strachem a téměř rok trvající poutí, někteří byli i ve špatném zdravotním stavu. Byli také často psychicky přetíženi a potřebovali čas na to, aby překonali počáteční nedůvěru.

Škola pro mladistvé
Současně jsme v diakonickém Domově pro děti a mládež Ernsta-Nägelsbacha přijali skupinu „mladistvých bez doprovodu“. Umožnilo se jim studium ve škole nebo na středním odborném učilišti; tito mladí lidé jsou totiž v učení velmi motivováni – chtějí vzdělání co nejdříve ukončit, aby mohli vydělávat, a pomoci tak svým rodinám v zemích, odkud pocházejí; nechápali, proč by měli mít o víkendu nebo o prázdninách volno.

Prostor pro muslimy
Poté, co na podzim Maďarsko uzavřelo své hranice a EU vyjednala kontroverzní a diskutovanou úmluvu s Tureckem, počty příchozích se snižovaly, takže jsme mohli s nouzovým ubytováváním skončit. Z osob, které jsme přijali, jich v obvodu našeho sboru zůstalo asi 200. Věřícím muslimského vyznání, kteří mezi nimi jsou, jsme letos v našich sborových prostorách umožnili oslavu slavnostního měsíce Ramadánu.

Hans-Peter Pickel, ilustrační fotky Lubor Vokrouhlický