(ČB 11/2016)Kdyby někdo uspořádal anketu o tom, co je protikladem krásy, troufla bych si odhadnout, že přinejmenším pětadevadesát procent respondentů by odpovědělo slovem ošklivost. A přece se zdá, že v běžném lidském uvažování je protějšek krásy třeba hledat jinde.

Americký psycholog Abraham Maslow ve čtyřicátých letech přišel s teorií, že člověk nejdřív potřebuje jídlo, střechu nad hlavou, vlídné zacházení, pocit sounáležitosti a spoustu jiných

Poslechněte si článek:

(důležitých) věcí, a teprve když je takto zaopatřen, může ho zajímat něco tak odtažitého, jako je krása. „Krásy se nenajíš,“ praví lidová moudrost. A popravdě řečeno, když jsem počátkem devadesátých let jako začínající brazilianistka v São Paulu večer cestou z knihovny domů míjela lidské bytosti nocující na ztichlém prahu úředních budov, často mne to napadalo taky. Žijí-li zde lidé v takové bídě, není studium literatury vlastně nemravnost?

Dodnes beru takové námitky vážně, ale pořád si myslím, že člověk má touhu po kráse uloženu v samém srdci svého já: není to žádný svrchní nátěr. Když Pán Bůh tvořil svět, viděl, že to, co udělal, je dobré – a bylo-li to v jeho očích dobré, nutně to bylo také krásné. Proto mohou astronomové mluvit o kráse vesmíru, biologové o kráse a tajemství jediné buňky a matematici zase o kráse svých abstraktních teorií. Krása vytvářená člověkem je odpovědí na krásu stvořeného světa. Není náhodou, že ty nejstarší pasáže ve Starém zákoně jsou psány ve verších ‒ a docela jistě je nepsali lidé hmotně zajištění. A i velmi chudí Brazilci si celý rok utrhují od úst, aby se během několikadenního karnevalu mohli předvést se svou sambovou školou v plné kráse, ať už to slovo v jejich představách znamená cokoli.

Když si vzpomenu na všechna ta školská zařízení s povinným leskle emailovým nátěrem kolem schodů, kde fantazie byla hřích a vše jako by se řídilo heslem: „Nechť není krásné nic, co může být ohyzdné,“ utvrzuje mě to v přesvědčení, že potřeba krásy hluboce souvisí s lidskostí. Totalitní režimy po sobě obvykle mnoho krásy nezanechávají.

Francouzská teoložka Simone Weilová napsala cosi v tom smyslu, že hmota je poddajná, protože tak projevuje svou poslušnost Bohu a dává se vést ke kráse, k jaké ji určil. A malíř Vincent van Gogh se v jednom svém dopise zase svěřil příteli: „Ježíš žil jako umělec, a to mnohem větší nežli ten, který zachází s barvou nebo jílem. Pracoval s živým tělem.“

A tak děkuji Pánu Bohu za to, že nestvořil mléko v nevyčerpatelné krabici a neřekl: „Počkám, až se dosyta napijete, a pak vám z té škatule udělám stračenu s krásně vlahým pohledem a drsným jazykem.“ Děkuji za to, že svět není jen užitečný, ale také libý pro oko, ucho, nos, ústa a ruce, prostě krásný. A spolu s těmi, kterým nádhera západu slunce či pár taktů hudby zaslechnuté z kteréhosi pootevřeného okna pomohly přežít nelidskost různých koncentráků a gulagů, věřím, že člověk se krásy sice nenají, ale může díky ní být živ. Pravá krása totiž nikdy není plně z tohoto světa. Ukazuje výš.

Šárka Grauová