(ČB 10/2016) Poslední červnovou neděli, 26. června, se slunce usmívalo nad valašským údolím vsetínské Bečvy nedaleko od Vsetína, kde se na levém břehu řeky, již ve svahu, který se táhne dál k pasekám, nachází malebná vesnička Pržno. I z vlaku je možno zahlédnout, že architektonickou dominantou této svérázné a svéhlavé obce, která vzdorovala jak za třicetileté války, tak v době kolektivizace, je kostel. Vysoký novogotický protestantský chrám. A právě 150leté výročí položení základního kamene tohoto kostela sem přivedlo tolik evangelíků, že tento velkoryse pojatý bohoslužebný prostor pohodlně zaplnili.

Poslechněte si článek:

Loučení zpěvem
„Milé sestry a milí bratři, vážení hosté zblízka i z dáli, i vy naši místní,“ pozdravila všechny sestra kurátorka Karla Palátová, „v posledním rozhovoru bratr farář Tomáš Holeček vzpomínal na dobu, kdy přišel jako kazatel do Pržna, a vyprávěl mi, jak rád vídával přicházet neděli co neděli členy sboru z dědiny, z pasek a z přilehlých obcí a říkával přitom: ‚vítajte tetičko, vítajte strýčku‘; a tak si i já dovolím podobně ještě jednou, navzdory tomu, že časy se změnily a jazyk už mnohdy není to, co býval, a krása dialektu tolik neznamená, vás přesto všechny přivítat slovy: Vitajte všeci!“

   Sestra kurátorka připomněla některé výrazné presbyterské osobnosti z dějin sboru a přivítala i šest prženských farářů, kteří v posledním půlstoletí v tomto sboru působili a kteří se také na tuto slavnost i se svými blízkými dostavili: Tomáš Holeček (1961–1982), Tomáš Jirků (1984–1991), Martin T. Zikmund (1991–2000), Daniel Heller (2003–2009), Jaroslav Voda (2009–2011) a Zdeněk Píštěk (2011–2016). A rovněž administrátor Bronislav Czudek ze vsetínského dolního sboru (2000–2003). Všichni tito bratři se také podíleli na jednolitvých částech bohoslužeb, při nichž kázal nejmladší z nich, farář Píštěk, a vstupní a závěrečnou část odzpíval, neboť v Pržně se dodnes zpívá luterská liturgie, nejstarší z nich – farář Holeček. Tento kmet, který, sedící na vozíčku, dosud překypuje duševní svěžestí, si vzal před koncem bohoslužeb slovo a v krátkém, jasném a srdečném  projevu se s tímto svým takřka rodným sborem (farářem zde byl již jeho otec Čeněk) loučil; zdůraznil přitom, jak moc pro něho v životě znamenalo manželství (jeho žena se ze zdravotních důvodů nemohla účastnit), jak měl rád sbor a jak mu přirostla k srdci zpívaná luterská liturgie a také že se již chystá a těší do nebeského domova. Konec života nechápe jako odchod, ale jako návrat. Návrat k Pánu Bohu a k Pánu Ježíši.

Ovčinec Páně
Zvláštností jubilejního setkání v Pržně však nebyla jen tato bohoslužba s večeří Páně, kdy někteří přijímali hostie vkleče, jiní vstoje, všichni před oltářem, zpěv pěveckého sboru vedeného sestrou Evou Ježíkovou anebo valašská pohostinnost, ale také profesionálně připravená výstava o pestrém životě sboru v posledních letech i desetiletích a o historii kostela, kterou na šesti panelech připravil archivář Mgr. Zdeněk Pomkla ve spolupráci s akademickou malířkou a kurátorkou Karlou Palátovou. Na faře v nové kapli pak odpoledne přednášel PhDr. Tomáš Baletka, ředitel okresního vsetínského archivu, na téma: „Ovčinec Páně a lidé kolem něj“ o okolnostech vzniku tohoto tolerančního sboru.

   V této souvislosti nelze nezmínit, že prženský sbor má ještě jeden kostel, a sice v kazatelské stanici Mikulůvka, a ten patří k nejmladším sborovým budovám v celé ČCE vůbec, neboť byl postaven teprve před šesti lety. Ke zvláštnostem této sakrální stavby podle projektu místního architekta Jaroslava Paláta patří jak italsky ztepilá zvonice u vchodu do kostela, tak prosklená čelní stěna modlitebny, takže lidé sedící v lavicích hledí nejen na kazatele, ale i na ovocné stromy za ním.

Martin T. Zikmund