(ČB 10/2016) „Nebo hluboká jest bolest bratra nad smrtí sestry, bolest syna nad smrtí otce – ale hlubší jest bolest knězova, jakákoliv. Stojíť na místě vyvýšeném, jako svíce na svícně, život jeho vystaven všem pohledům, vydán všem větrům, a ať obětuje celý, nebo neobětuje, vždy to stojí život!“ Tato slova zní, jako by je vyřkl bilancující stařec, ve skutečnosti jde však o část kázání, jež pronesl Jakub Deml při své primici, v době, když mu bylo

Poslechněte si článek:

pouhých 24 let. Ačkoliv svou promluvu zřejmě nemínil osobně, stěží bychom jeho životu načrtli přesnější kontury než tato slova, pronesená ještě dávno před životními zvraty, které tuto rozporuplnou a fascinující osobnost české literatury postihly. Již v této promluvě mladičkého novokněze se objevuje jedno z hlavních hesel Demlova života: bolest. Život Jakuba Demla byl bolestný. Životní bolest byla přímým důsledkem stále více rozeklané propasti čnějící mezi dvěma vzájemně rozpornými póly; mezi láskyplností a nesmiřitelnou nenávistí, mezi duchovní jistotou a existenciální krizí, mezi celibátem a láskou k ženě, mezi ideálem snu a tragickou skutečností i mezi něžným lyrikem a prokletým básníkem.

Nepřítel stojí v bráně smrti
V literární tvorbě toto vnitřní pnutí nejvíce rezonuje v trojici děl, básnických prózách Hrad smrti (1912) a Tanec smrti (1914), jakýmsi vyvrcholením je pak Demlova nejznámější kniha Zapomenuté světlo (1934). Smrt je tu amorfním, beztvarým, přesto však smyslově dostatečně vnímatelným subjektem, s nímž je třeba se bezprostředně vyrovnat. Spíše než jakousi bránu do věčnosti, do blízkosti Boha, vnímal vždy Deml smrt jako lstivého a záštiplného nepřítele, jako něco, vůči čemu je třeba revoltovat. Vítězství nad smrtí, které je v duchu křesťanství čtenářem očekáváno, se sice dostaví, ale není samozřejmostí; se smrtí je třeba podstoupit nevyhnutelný boj, boj bolestivý a těžký. Tato bolest je však zároveň katarzí, očištěním od hnusu, který Deml ve svých básnických prózách velmi expresivně a smyslově popisuje.

Bolest z marnosti a zbytečnosti
Byla-li však bolest zejména v Hradu smrti ještě pouze jakousi metaforou, v Zapomenutém světle se stává fyzicky přítomnou, konkrétní realitou, a to pod vlivem okolností, za nichž Deml toto své dílo psal – zavržen českým národem za kritiku Masaryka, zdrcen smrtí Pavly Kytlicové, své osudové ženy, navíc trpěl chatrným psychickým i fyzickým stavem. Deml prochází největší životní krizí: všechny dosavadní hodnoty se zhroutily, je odvržen jako člověk i jako básník, jeho údělem se stala marnost a zbytečnost. „Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout,“ píše v Zapomenutém světle. Tato věta neodkazuje jen k názvu knihy, lze ji také číst právě jako hořkou sebereflexi. Zde vrcholí básníkův pocit zmaru, nicoty a splínu, ale i nenávisti a zatrpklosti vůči všemu kolem. Není zřejmě náhodou, že velký literární vědec 20. století Roman Jakobson o Zapomenutém světle prohlásil, že se jedná vedle středověkého Tkadlečka a díla Boženy Němcové o nejtragičtější českou knihu.

Pocit životní tragédie
Demlův pocit životní tragédie se promítl i na charakteru samotného textu Zapomenutého světla. „Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty jako šílený král Lear,“ objasňuje Deml stylovou proměnu svého psaní. Ačkoliv je Zapomenuté světlo koncipováno jako korespondence mezi Jakubem Demlem a jeho obdivovatelem B. M. P. (básníkem Bohumilem Malinou Ptáčkem), stává se postupně spíše jakýmsi Demlovým vyznáním, osobní zpovědí, často spíše esejistického charakteru. Mísí se tu vzpomínky, názory na různá témata, objevují se tu zlomky básní, mluví se tu o duchovním i světském, střídá se tu dokonce několik jazyků; autor místy jako by mluvil „z cesty“. Deml se nachází skutečně na pokraji šílenství, zmítá se totiž na okraji smrti vlastního vědomí. Všechny konstanty jeho vesmíru vzaly za své, vše se zvrátilo v nepřehledný zmatek až nestvůrných jevů, věcí a vztahů. Demlovi již nezbývá nic než prostá hrůza a děs, strach ze skutečné smrti.
Pod tíhou této vnitřní krize se drolí i dosud přece jen pevný chrám Demlovy víry. V Zapomenutém světle vrcholí Demlův vnitřní konflikt mezi kněžstvím a smyslovostí. Ohrožen je nejen člověk, ale i Bůh. Představoval-li Bůh pro Demla do té doby světlo, nyní je i toto světlo zapomenuto.
Všemocnost Boha je otřesena a Bůh začíná být Demlem chápán jako výmysl, jako lidský vynález. Takový Bůh je nečinný a cynický: „[…] trpí-li člověk, netrpí Bůh,“ píše Deml. Výstižná je zejména jedna sloka z básně Zápas Olgy Scheinpflugové, která se v Zapomenutém světle také objevuje:

Krev této smutné bitvy marna je,
strach z konce i výsledku mučí,
neb kdo tento zápas vyhraje,
ten bude o Boha chudší.

Období Zapomenutého světla přineslo Demlovi poznání relativity pravdy, ale i relativitu sebe samého, své existence. Důležitým a pro Demla jistě bolestivým uvědoměním je to, že vědomí existence ‒ to, co Demlovi nikdy nechybělo ‒ vzniká v člověku tehdy, když se podílí na rozporu mezi myšlenkou a činem. „Utrpení je úměrno činnosti a láska ve své podstatě není nic jiného než čin… ČAS je to, co se děje, a děje se to, co se dělá…“
To co u Demla vždy trvá jako jakási nežádoucí konstanta, je bolest. Možná právě proto si Deml se sarkasmem sobě vlastním v předmluvě Zapomenutého světla poznamenal motto „bolest je naší jedinou vznešeností“.

Přesah bolestného příběhu
Vnitřní zápas, který Deml sváděl, ovšem lze interpretovat i jinak než jako jisté svědectví vnitřního konfliktu jedince; Demlův bolestný příběh má totiž přesah. Pro čtenáře je kniha výzvou, spočívající v jejím sugestivně introspektivím charakteru; četba jej nutí klást si tytéž otázky, jako si kdysi kladl Deml. „Vstoupit do díla Jakuba Demla znamená vystavit se nebezpečí, neboť to znamená dojít až k Zapomenutým světlům a v téměř svrchované podobě poznat ohrožení, které hrozí životu, jenž si je vědom sám sebe,“ napsal v monografii o Jakubu Demlovi literární vědec Vladimír Binar. Číst Demla tedy neznamená pouze dozvídat se něco o jeho nitru, znamená to poznávat i své vlastní. Projít si toutéž nelehkou cestou může být užitečným impulzem pro revizi nejen vztahu k životu, ale i k Bohu.

Adéla Rozbořilová, studentka bohemistiky